10 .Neděle v mezidobí - 10.6.2012

10. NEDĚLE V MEZIDOBÍ - 10.6.2012


Liturgické texty

Komentář k 1. čtení z první knihy Mojžíšovy. (I) Gn 3, 9-15:

Pohled knihy Genesis na počátky světa vidí prvního člověka jako duchovně rozpolcenou bytost ve vztahu k bližnímu, k Bohu i k sobě. Člověk je sobecky zaměřen k uspokojení vlastní osoby. Snaží se skrýt před Božím zrakem a před vlivem jeho Ducha. To je základ hříšnosti člověka, vedoucí až ke smrti. Boží příslib o konečném vítězství nad zlem však je nadějí na záchranu našeho života.

1.ČTENÍ Gn 3, 9-15: Když pojedl Adam ze stromu, zavolal na něj Hospodin Bůh a řekl mu: "Kde jsi?" On odpověděl: "Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, že jsem nahý, a proto jsem se skryl." ( Bůh ) řekl: "Kdopak ti pověděl, že jsi nahý? Jistě jsi jedl ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst!" Člověk odpověděl: ;,Žena, kterou jsi mi dal, ta mi dala z toho stromu, a tak jsem jedl." Hospodin Bůh se zeptal ženy: "Cos to udělala?" Žena odpověděla: "Had mě svedl, a tak jsem jedla." Tu řekl Hospodin Bůh hadovi: "Protože jsi to udělal, bud zlořečený mezi všemi krotkými i divokými zvířaty: Budeš se plazit po břichu a žrát prach po všechny dny svého života. Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím. Její potomstvo ti zasáhne hlavu, zatímco ty zasáhneš jeho patu.”

Komentář ke 2. čtení z druhého listu Pavla Korinťanům. (I) 2 Kor 4,13-5,1:

Dnešní čtení z listu apoštola Pavla nás obrací k samému jádru víry a křesťanské naděje, že nad zlem, hříchem a smrtí dokáže zvítězit jedině Bůh v Ježíši Kristu. Kdo spoléhá sám na sebe či na tento svět, ten jednou nevyhnutelně pozná, že svou naději vložil do skutečnosti, která propadá smrti a zániku.  Jedině Duch Ježíše Krista je schopen zprostředkovat člověku, po čem bytostně touží: po přístupu k věčnému životu, po spáse.


2. ČTENÍ 2 Kor 4, 13-5,1: Bratři ! Protože máme téhož ducha víry, jak je řečeno v Písmě: 'Uvěřil jsem, a proto jsem mluvil', věříme i my, a proto také mluvíme. Vždyť víme, že ten, který vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí s Ježíšem i nás a společně s vámi nás postaví před něho. Všecko to se přece děje pro vás: čím více se totiž rozmnoží milost, tím větší počet lidí bude potom projevovat vděčnost k Boží oslavě. A proto neklesáme na mysli. Tělo nám sice chátrá, ale duše se den ze dne zmlazuje, neboť nynější lehké břemeno utrpení zjednává nám nad každou míru věčnou tíhu slávy, protože nám neleží na srdci věci viditelné, ale neviditelné. Věci viditelné přece pominou, ale neviditelné budou trvat věčně. Víme totiž, až bude stržen stan, v kterém tady na zemi bydlíme, že nám Bůh dá obydlí jiné. Ne dům udělaný lidskýma rukama, ale věčný v nebi.

Komentář k evangeliu podle Marka. ( I) Mk 3, 20-35:

Markovo evangelium nás informuje, že Ježíšův život byl nestále naplněn bojem proti zlu, které se snaží ovládnout každého člověka. Kdo však se obrátí k Ježíši Kristu jako ke svému Spasiteli, který nám zjevuje konečný smysl a cíl lidského života, nachází ve víře v Něho sílu k překonání tajemných pout zla, pokušení, hříchu a smrti a objeví cestu do věčného života.


EVANGELIUM Mk 3, 20-35: Ježíš vešel do jednoho domu a znovu se shromáždil zástup lidu, takže se nemohli ani najíst. Jakmile o tom uslyšeli jeho příbuzní, vypravili se, aby se ho zmocnili; říkalo se totiž, že se pomátl na rozumu. Učitelé Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma, tvrdili (o Ježíšovi): "Je posedlý Belzebubem. Vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů." Zavolal si je a mluvil k nim v podobenstvích: "Jak může satan vyhánět satana? Je-li království v sobě rozdvojeno, takové království nemůže obstát. Je-li dům v sobě rozdvojen, takový dům nebude moci obstát. Jestliže satan vystoupil proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát, ale je s ním konec. Nikdo přece nemůže vniknout do domu siláka a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka napřed nespoutá. Teprve potom mu dům může vyloupit. Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem." To řekl proto, že tvrdili: "Je posedlý nečistým duchem." ( Za Ježíšem ) přišla jeho matka a jeho příbuzní. Zůstali stát venku a dali si ho zavolat. Kolem něho sedělo plno lidí. Řekli mu: "Tvoje matka a tvoji příbuzní se venku po tobě ptají." Odpověděl :"Kdo je má matka a moji příbuzní?" A rozhlédl se po těch, kteří seděli kolem něho, a řekl: "To je má matka a to jsou moji příbuzní! Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka."

- 921 –

Cíl života


je téma dnešní teologické homilie podle projektu ČBK „Učící se církev“Lekce 293 s odkazem na znění 2. čtení 2 Kor 4,13-5,1.


Osnova:

a) jasný cíl života – dosažení spásy

b) snaha o jeho dosažení je nejlepší pomocí v životní orientaci

(Pomůže mi to k dosažení cíle?)

c) i životní břemena jsou lehčí, když mají smysl

d) Bůh mne nespasí bez mého souhlasu a úsilí

e) nejlepším svědectvím u Božího soudu budou ti, které jsem přivedl k Bohu (Děti jsou vysvědčením rodičů)



Úvod.

V souladu s učením apoštola Pavla poznáváme dva způsoby lidské existence. Lidský život podle “těla” a v protikladu k němu život podle “Ducha”. Stěžejní pojmy, kterými je možno vyjádřit rozdílné vnitřní zaměření každého člověka jsou “tělo” a“duch”. Každý člověk totiž upíná svůj život k jedné z těchto hodnot a v ní nalézá své životní naplnění.

Život podle “těla”je výrazem pro pozemské, sebestředné zaměření člověka. Pojem “tělo” znamená zdůrazňování vlastního “já”, které se člověku stává hlavním smyslem a cílem všeho jeho snažení a života. Může na sebe brát i zdání ušlechtilé snahy, ale stále zůstává zaměřeno na spoléhání se na sebe a zdůrazňování vlastních zájmů. Život podle těla vede nutně ke smrti, neboť člověk zůstává smrtelným a zlem zasaženým tvorem, který není schopen ani s nejvyšším vypětím svých sil dosáhnout nesmrtelnosti a přístupu do věčnosti, tedy k Bohu. Kdo tedy spoléhá sám na sebe či na tento svět, ten jednou nevyhnutelně pozná, že svou naději vložil do skutečnosti, která propadá smrti a zániku. Člověk nemůže spasit sám sebe. Začít se musí ochotnou a odevzdanou vírou, spolehnutím na Boží milost umožněnou Kristovou obětí, nikoli důvěrou a spoléháním na vlastní výkon a dokonalost.

Jasný cíl života – dosažení spásy.


Na druhé straně je zde jiná cesta, která je jedinou možností, jak skutečně dosáhnout naplnění života a jeho smyslu - je to život “podle Ducha”. Označením “Duch” míníme Ducha svatého, Ducha Božího, Ducha Ježíše Krista. Jedině tento Duch, který je nezaslouženým Božím darem, je schopen zprostředkovat člověku, po čem bytostně touží: přístup k naplněnému a věčnému životu, jinými slovy “spásu”.


"Ale vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží”. (Řím 8,11).


Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho” (Řím 8,9).



- 922 –

Snaha o jeho dosažení je nejlepší pomocí v životní orientaci

(Pomůže mi to k dosažení cíle?).


Duch svatý je vylit do našich srdcí, přebývá v nich jako ve svém chrámu, vnitřně člověka formuje, lze ho vnímat v duchovním životě člověka, neboť mu zprostředkuje dary, které nemůže mít sám ze sebe. Člověk je dostává od Boha ve vrchovaté míře, pokud ochotně a otevřeně přijal víru v Boha a jeho Syna, Ježíše Krista. Duch svatý a Boží láska ( srov. Řím 5,5) naplňuje člověka nadějí na věčný a šťastný život s Bohem, je jakousi vnitřní zárukou, která člověka v této naději upevňuje. Provází lidskou modlitbu, volání k Bohu, které pod jeho vlivem vyjadřuje pevné přesvědčení, že člověk je Božím dítětem, a díky tomu i dědicem věčného Božího života.

Člověk však zůstává i zde svobodným protějškem Božím, musí tedy sám vynaložit každodenní úsilí k udržení a rozvíjení tohoto daru. To pak znamená “žít podle Ducha”. Prakticky to představuje udržovat neustále živou víru, tedy otevřený a poslušný vztah k Bohu jako živé osobě a k jeho Synu Ježíši Kristu jako prostředníku. Kristus totiž zprostředkuje člověku, který se na něho spolehne a duchovně se mu odevzdá, přístup k Bohu a k daru Ducha pro tento pozemský život - po tělesné smrti pak vzkříšení pro věčný život v Bohu.

I životní břemena jsou lehčí, když mají smysl.

Je-li člověk často vnitřně nešťastný, setkává –li se v životě s nezdarem, je to proto, že chce žít „po svém“ a spoléhá se na vlastní síly. Od okamžiku, kdy se odevzdá do rukou božích, je to Bůh, který se za něho dá do práce: úspěch, i když to nemusí být obvyklý „lidský“ úspěch, je jistý a plný. Otec převezme jeho břímě. Kristus na Kalvárii, v úzkosti před smrtí, řekl Otci: „Vkládám svou duši do tvých rukou“; duši přetěžkou všemi hříchy, všemi strastmi světa. O tři dny později mu Otec vrátil život nový, slavný, zářící…

Bůh mne nespasí bez mého souhlasu a úsilí.


Žít podle Ducha znamená s důvěrou a poslušností se vnitřně odevzdat od smrti osvobozujícímu Bohu, skrze spolehnutí se na zástupnou Kristovu oběť, která věřícímu tento přístup k Bohu umožňuje. Bůh vniká do jeho života a skrze něho do života světa. Ale On nevstoupí bez jeho svobodného souhlasu. Vyžaduje rozhodnutí člověka, které však není jednorázové. Je nutno je neustále obnovovat, žít v bdělosti a pozornosti vůči Bohu. To s sebou automaticky nese naplňování Boží vůle, které se prakticky projevuje životem lásky k Bohu a k bližním. Láska je naplněním Božího zákona. Postup k dosažení spásy a věčného života je tedy opačný vzhledem ke snaze člověka, žijícího podle těla.


Nejlepším svědectvím u Božího soudu budou ti, které jsem přivedl k Bohu

(Děti jsou vysvědčením rodičů).


Život pro křesťana je zkouškou, která končí smrtí. Smrt neodvolatelně stanoví konečný stav člověka: štěstí nebo neštěstí, nebe nebo peklo. Není možnost opakování, ani nápravy, ani odvolání. Spása a odsouzení závisí od stavu duše v okamžiku smrti. Křesťanství však hledí na smrt s uvědomělou pevností a také s jasnou nadějí.

-923-

Vždyť Kristus sám – nevinný – spoluprožil s každým z nás trest za hřích, smrt. Je tedy také smrt následováním Krista a projevem lásky k němu, je nejvyšším svědectvím lásky stvořené bytosti ke svému Tvůrci, přivádí do absolutní jistoty, neboť je jí ukončeno údobí životní zkoušky. Přivádí nás z vyhnanství do nebeské vlasti. Navrací nás konečně k Bohu, od něhož jsme vyšli a který bude naším věčným štěstím. Preface za zemřelé říká: „Nevyhnutelná smrt nás sice skličuje, v zaslíbení budoucí nesmrtelnosti máme však útěchu“.


Proto máme především žít a vést k životu s Bohem i svoje děti tak, abychom se smrti nemuseli bát. Pak jsme na ni totiž stále připraveni.Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít“. ( Řím 8,13).


Na závěr

Ježíš Kristus, který za nás dal sám sebe, svůj život, byl vzkříšen a žije navždy. Ježíš nám svou obětí dal naději, která jako on neumírá. Naději na "odpuštění hříchů", naději na "záchranu", na "věčný život" a na "život v Božím království". Ježíšova oběť umožňuje dosáhnout všech uvedených cílů. Naše naděje založená na Ježíši Kristu spočívá v tom, že Duch svatý, kterého vlil do našich duší, vychovává naše mravní svědomí a dává nám sílu jít po cestě života za Bohem ukázanými cíly.

"Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho uvěří, nezahynul, ale měl život věčný. ..., aby skrze něj byl svět spasen." (Jan 3,16-17)

Boží Duch, sídlící v duchu člověka, je totiž neustálým oživovatelem a zárukou věčného života člověka v plnosti, tedy i s tělem, které je příbytkem tohoto Božího Ducha. “A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který z mrtvých vzkřísil Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás” (Řím 8,11).

Viz též Učící se církev (úvody k textům) www. kostely.bk

Vypracoval MUDr. Leopold Mann















- 924 –

Comments