1.Neděle postní - 26.2.2012

 1. NEDĚLE POSTNÍ - 26.2.2012


Liturgické texty

Komentář k 1. čtení z první knihy Mojžíšovy. (I)   Gn  9, 8-15:

Po potopě světa, jak o ní čteme z první knihy Mojžíšovy, Bůh znovu žehná všemu, co existuje. S člověkem uzavírá smluvní vztah, založený na milosti. Bůh po svém partnerovi nic nepožaduje. Smlouva přislibuje člověku život a jejím viditelným znamením je překrásná duha jako symbol pokoje. Hospodin se rozhodl zůstat lidstvu navěky věrný. Život znovu začíná a může trvat věčně.

1. ČTENÍ Gn 9, 8-15: Toto řekl Bůh Noemovi i jeho synům: "Uzavírám smlouvu s vámi i s vašimi potomky, a se všemi živými tvory u vás s ptáky, s veškerou krotkou i divokou zvěří země, se vším, co vyšlo z archy, se všemi živočichy země. Uzavírám s vámi smlouvu: Nic, co má tělo, nebude už zahubeno vodou potopy, už nepřijde potopa, aby zpustošila zemi." Bůh dodal: "Toto je znamení smlouvy, které zřizuji mezi sebou a vámi i mezi každým tvorem u vás na budoucí pokolení: Kladu do mraků svou duhu a ta bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi. Když nakupím nad zemí mraky a v mracích se objeví duha, vzpomenu si na svoji smlouvu, která je mezi mnou a vámi a mezi každým živým tvorem, který má tělo. Voda už nevzroste k potopě, aby zahubila každé tělo.

Komentář ke 2. čtení z prvního listu apoštola Petra.  (I)    1 Petr  3,18-22:

Apoštol Petr v listě svým  bratřím ve víře připomíná Kristovo spasitelné dílo, které se vztahuje na všechny. I na ty, kteří již  zemřeli, ba i na ty největší hříšníky, které postihla katastrofa světové potopy.  Bůh uzavřel s lidstvem novou smlouvu, která je určena k tomu, aby byla trvalá, a stvrzuje její platnost i pro současné pokolení. Smluvní vztah byl totiž křtem, Duchem svatým a v osobě Ježíše Krista a jeho krví prohlouben a rozšířen a zaručuje nám naši věčnou spásu.

2. ČTENÍ 1 Petr 3, 18-22: Milovaní! Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život. V tom duchu šel a přinesl zprávu duším uvězněným. Oni kdysi nechtěli poslechnout, když Bůh v Noemově době shovívavě vyčkával, zatímco se stavěla archa. Jen několik osob, celkem osm, se v ní zachránilo skrze vodu. Voda, která ( tehdy byla ) předobrazem křtu, i vám nyní přináší spásu. Ne že by (křest ) smýval špínu z těla, ale vyprošuje nám, aby bylo čisté naše svědomí, a působí to zmrtvýchvstání Ježíše Krista. On se odebral do nebe, je po Boží pravici a jsou mu podřízeni andělé, mocnosti i síly.  

Komentář k evangeliu podle  Marka.  ( I)  Mk  1, 12-15:

Bůh prostřednictvím Ježíše Krista uzavřel s lidstvem  novou smlouvu, která člověku v každém okamžiku zaručuje Boží věrnost, jeho blízkost a lásku. Náš život může být zachráněn i v případech nevyššího ohrožení. Nikdo není ztracen, nikdo si nemusí zoufat. Ježíš, jak uslyšíme v dnešním Markově evangeliu, poznal pokušení, které dotírá i na nás, a zvítězil nad ďáblem. U Ježíše proto můžeme čerpat den co den novou sílu.   

 

EVANGELIUM Mk 1, 12-15: Duch vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili.  Když byl Jan ( Křtitel ) uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: "Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu."

 

- 866 –

 

Smlouva v Písmu svatém

 

je téma dnešní biblická homilie podle projektu ČBK „Učící se církev“Lekce 276 s odkazem na znění  1. čtení Gen 9,8-15.                                                             

 

Osnova:

a) Smlouva ve SZ (dokument PBK Židovský národ, čl. 37–39)

b) Smlouva v NZ (dokument PBK Židovský národ, čl. 40–42)

Úvod.

Moderní doba přivedla křesťany k tomu, aby si lépe uvědomovali svazky, které je pojí s židovským národem. „Kvůli našim společným kořenům přiznává církev židovskému národu zvláštní statut „staršího bratra“, což mu dává jedinečné postavení mezi všemi ostatními náboženstvími.“ (Jan Pavel II.). Ústředním tématem  se stalo zaujetí stanoviska k vyřešení otázky vnitřní jednoty jediné Bible církve. K Písmům, která židovský národ přijal jako Boží slovo, připojila křesťanská církev další Písma, která vyjadřují víru v Ježíše jakožto Krista. V důsledku toho křesťanská Bible neobsahuje pouze jeden „Zákon“, nýbrž dva zákony, Starý a Nový, mezi nimiž existují komplexní dialektické vzájemné vztahy. Před Papežskou biblickou komisi (PBK) vyvstal úkol zpracovat téma vztahu mezi Starým a Novým zákonem a jaké vztahy stanoví křesťanská Bible mezi křesťany a židovským národem. PBK pod vedením kardinála Ratzingera, dnešního papeže Benedikta XVI., za tímto účelem vypracovala v roce 2001 dokument „Židovský národ a jeho svatá Písma v křesťanské Bibli“, do kterého komise zahrnula  výsledky studia základních témat společných oběma Zákonům. Patří k nim i pojednání o smluvním vztahu, uzavřeného mezi Hospodinem a jeho lidem v jednotlivých historických etapách.

 

Smlouva ve SZ (dokument PBK Židovský národ, čl. 37–39).

Pojem smlouvy, objevující se v různých  biblických obdobích, zejména v těch, které se týkají Noeho, Abraháma, Mojžíše, Davida, proroka Jeremiáše, má v jednotlivých  vztazích mezi Bohem a jeho lidem pokaždé jiný významový odstín. Obvyklý překlad  jako “smlouva“ je někdy nepatřičný. Toto  slovo může mít širší význam “závazku“,může se  vyskytovat souběžně s „přísahou“ a vyjadřovat slavnostní zaslíbení či ujištění.

Závazek vůči Noemu (Gn 9,8-17). Po potopě oznamuje Bůh Noemu a jeho synům, že hodlá přijmout závazek vůči nim a vůči všemu živému.  Není jim přitom uložena žádná povinnost, Bůh ukládá bezvýhradný závazek sám sobě. Duha na nebi je pak dána jako znamení tohoto Bohem přijatého závazku.

Závazek vůči Abrahámovi (Gn 15,1-21; 17,1-26). Hospodin zde přijímá závazek slovy: „Tvému potomstvu dám tuto zemi“ ( Gn 15,18). Jednostranná povaha tohoto závazku je stvrzena slavnostním obřadem. V Gn 17 se už k němu pojí příkaz. Bůh ukládá Abrahámovi všeobecnou povinnost mravní dokonalosti. Vytváří se trvalé pouto mezi Bohem a  Abrahamem i jeho potomstvem:„Já budu vaším Bohem“(Gn 17,8). Znamením závazku a identifikačním znakem těch,kdo požívají dobrodiní zaslíbení je obřízka.

- 867 –

Smlouva na Sinaji (Ex 19,4-8) ukazuje základní význam Boží smlouvy s Izraelem. Výkupný čin, který Hospodin vykonal v okamžiku vyjití z Egypta, tvoří provždy základ požadavku věrnosti. Jedinou náležitou odpovědí Bohu je trvalá vděčnost, která se vyjadřuje upřímnou poslušností vůči němu. Tak bude splněna podmínka k tomu, aby bylo možno se dále těšit z dobrodiní, která Hospodin svému lidu slíbil. K tomu zaručuje lidu zvláštní statut: „Budete mi královstvím kněží, národem svatým“ (19,5-6). Ustanovení je pak dovršeno pokropením shromážděného lidu obětní krví smlouvy (Ex 24,3-8).  Závazek lidu však není dodržen, smlouva je porušena. Izraelité se klaní zlatému teleti (Ex 32,1-6).  Lid tak na sebe přivolal Boží hněv (Ex 32,10). Po přímluvách Mojžíše však Bůh smlouvu obnoví (34,1-10).  Izrael má od počátku sklon k nevěrnosti vůči smlouvě, ale Bůh naopak vztahy vždy napraví.

Smlouva v Deuteronomiu (Dt 7,12; Dt 8,18) je nejen potvrzením přísahy Boha dané otcům, ale vyžaduje od lidu dodržování věrnosti a zákonů (Dt 7,9; Dt 7,12). Hospodin vám oznámil desatero přikázání, která vám přikázal dodržovat“ (Dt 4,13). Je určena k tomu, aby byla trvalá, a stvrzuje platnost pro současné pokolení: Tuto smlouvu neuzavřel Hospodin jen s našimi otci, ale s námi všemi, kteří jsme tu dnes naživu.“ (Dt 5,3; srov. též Dt 29,13-14).

Nová smlouva v Jer 31,31-34. V době Jeremiášově se neschopnost Izraele zachovávat sinajskou smlouvu projevila tragickým způsobem, když přivodila dobytí Jeruzaléma a zničení chrámu. I tehdy se však ukázala Boží věrnost vůči jeho lidu příslibem „nové smlouvy“, která, jak Hospodin řekl, už „nebude jako smlouva, kterou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země; oni mou smlouvu porušili“ (Jer 31,32). Zákon bude vepsán  Bohem přímo do srdcí (Jer 31,33), což bude záruka dokonalé poslušnosti, zcela svobodně přijaté. Výsledkem bude opravdová vzájemná sounáležitost, osobní vztah každého jednotlivce k Hospodinu.

Zřetelným prodloužením výroku Jeremiášova je výrok z knihy Ezechielovy, protože prorocky ohlašuje  dar „nového srdce“ a „nového ducha“, což bude Duch Boží, který poslušnost Božímu zákonu zabezpečí (Ez 36,26-27). Oba výrazy proroků se pak v době Ježíšově a Pavlově několikrát znovu objeví v Novém zákoně.

Smlouva v NZ (dokument PBK Židovský národ, čl. 40–42).

V Novém zákoně je smlouva postavena na novém základě, totiž na osobě a díle Ježíše Krista. Smluvní vztah je tím prohlouben a rozšířen a díky křesťanské víře otevřen všem. Při poslední večeři podniká Ježíš rozhodující krok, když svou krev činí „krví smlouvy“ (Mt 26,28; Mk 14,24), základem „smlouvy nové“ (Lk 22,20). Výraz „krev smlouvy“ připomíná Mojžíšovo ustanovení smlouvy na Sinaji (Ex 24,8) a napovídá návaznost na tuto smlouvu; ovšem zatímco tehdy smlouva zahrnovala rituál pokropení krví obětovaných zvířat, smlouva Kristova je založena na krvi Syna Božího. V tom spočívá novost smlouvy, na kterou poukazují apoštolové a současně naznačují návaznost  na výroky proroků (Jer 31,31-34), ohlašující, že Bůh ustaví „novou smlouvu“, která se týká „všech národů země“ (Gn 22,18) - „Budou jeho lidem a on Bůh s nimi, bude jejich Bohem“ (Zj 21,3).

- 868 –

Pavlovy listy se vícekrát zabývají otázkou smlouvy, která na rozdíl od smlouvy sinajské spočívá „v Duchu“, ve shodě s proroky, kteří slibují, že Bůh vepíše svůj zákon „do srdcí“ a dá „nového ducha“, který bude jeho Duchem. Uzavření „nové smlouvy v Ježíšově krvi“ (1 Kor 11,25) neznamená pro Pavla žádný odvrat od Boží smlouvy s jeho lidem, nýbrž tvoří její naplnění. Návaznost je podtržena tvrzením, že Kristus je cílem a vyvrcholením, k němuž Zákon Boží lid vedl (Gal 3,24). To je součástí tajemného Božího plánu spásy, jehož konečným vyústěním je spása celého Izraele (Řím 11,26). Odmítnutí víry v Krista uvrhlo sice židovský národ z hlediska Pavlova učení do dramatické situace neposlušnosti, avšak tento národ zůstává stále „milován“ a Boží milosrdenství je mu přislíbeno (srov. Řím 11,26-32).

List Židům cituje prorocký výrok o „nové smlouvě“ (Žid 8,7-13) a vyhlašuje jeho uskutečnění skrze Krista, „prostředníka nové smlouvy“ (Žid 9,15). List dokazuje nedostatečnost tehdejších bohoslužebných institucí „první smlouvy“; ani kněžství, ani oběti nebyly schopny odstranit překážku hříchů a zajistit opravdové prostřednictví mezi lidem a Bohem. (Žid 10,11; Žid 9,9;Žid 10,1;Žid 10,4 ). Proto tyto instituce uvolnily místo oběti Kristově a jeho kněžství (Žid 7,18-19). Kristus totiž překonal svou vykupující poslušností všecky překážky a všem věřícím otevřel přístup k Bohu (Žid 4,14-16; 10,19-22).

Závěr

Smlouva je lidský způsob chápání vztahů mezi Bohem a jeho lidem. Tak jako všechny pojmy tohoto druhu je nedokonalým výrazem poměru mezi božským a lidským. Cíl smlouvy je vymezen velmi jednoduše: „Já budu vaším Bohem a vy budete mým lidem“ (Lv 26,12; Ex 6,7). Smlouva nemá být chápána jako prostá dvoustranná dohoda. Bůh nemůže být vázán takovými povinnostmi, jakými jsou zavazováni  lidé. Lidu je však umožněno, aby se dovolával Boží věrnosti.            A Hospodin se zavazoval k daru země, plodnosti a také k tomu, že bude přítomen uprostřed svého lidu a že mu bude prokazovat dobro.

První křesťané si byli vědomi své hluboké kontinuity s plánem smlouvy, který zjevil a uskutečnil Bůh Izraele ve Starém zákoně. Izrael se stále nachází v návaznosti na smluvním vztahu k Bohu. Avšak první křesťané si byli vědomi, že žijí v nové etapě tohoto plánu, ohlášené proroky a nastolené v krvi Ježíšově, která je „krví smlouvy“ , protože byla prolita z lásky (srov. Zj 1,5-6).

 

Comments