Smysl křesťanské smrti

Téma: společenství svatých. Druhý bod: smysl křesťanské smrti. Třetí bod: příprava na smrt.

Co je prvního a co je druhého listopadu? Jak to vyjádřit a nepoplést? I slavnost Všech svatých i památka věrných zemřelých souvisí s vírou ve věčný život. A u nás římských katolíků s vírou ve společenství svatých. To vyznáváme v každé nedělní mši svaté: „Věřím ve společenství svatých.“

Kde všude mohou věřící lidé být? Jak popsat život a svět, abychom na žádného člověka nezapomněli? Výchozím bodem pro toto uvažování bude kámen úhelný, základ, místo kterého jiný nemůže být položen – totiž Ježíš Kristus. (První list Korinťanům 3,11) Ke Kristu jsme totiž připojeni jako údy k tělu. I o tom nám svědčí Bible. (List Římanům 12,5)

Kde se tedy věřící člověk může nacházet? Zde na zemi, kde žije naším pozemským životem – tady mluvíme o ‚církvi putující‘, nebo také o ‚církvi bojující‘. Potom ti, kteří po své pozemské smrti již žijí své věčné štěstí s Bohem, tedy říkáme, že jsou v nebi. To je ‚církev vítězná‘, nebo také ‚církev oslavená‘. K Ježíši potom také patří ti, kteří umírají v Božím přátelství, ale i když jsou si jisti svou věčnou spásou, před vstupem do nebeské blaženosti musí ještě projít očišťováním. O těchto říkáme, že jsou v očistci. Toto je ‚církev trpící‘.

Všichni dohromady jsme spojeni v Kristu, jsme si blízcí vztahy. Navzájem, s církví bojující, trpící i vítěznou tvoříme ono ‚společenství svatých‘, které ve své víře vyznáváme. Kromě spojení, které máme v Kristu, je společenství svatých také vzájemná účast na darech milostí, zásluh, modliteb a dobrých skutků. Za nás lidé církve vítězné prosí a pomáhají nám. A my svými modlitbami pomáháme duším v očistci.

Druhý bod: smysl křesťanské smrti.

Zemřít v Ježíši Kristu znamená zemřít v Boží milosti, bez smrtelného hříchu. Křesťan může podle Kristova příkladu proměnit svou smrt v úkon poslušnosti a lásky k Bohu Otci. Odevzdanost do Božích rukou je jedním z nejkrásnějších lidských úkonů, kterých jsme schopni. Tato odevzdanost je odpověď, uznání a přijetí Boží lásky. Odevzdanost znamená přijímat Boží lásku, která je tak velká, že svojí vlastní láskou na ni už odpovědět neumím. Odpovídám tedy odevzdaností. A pokud jde o okamžik naší smrti – tam jde o odevzdanost doslova, tělesně. Zemřít v Kristu znamená být doopravdy Jeho – tak jak jsme od okamžiku křtu.

Náboženství bývá obviňováno, že předkládá laciné útěchy. Zde ale naopak nechybí smysl pro realitu: život takový, jaký je doopravdy – tedy včetně okamžiku smrti. Víra neizoluje život od jeho pozemského konce.

Třetí bod: příprava na smrt.

Ptali jste se někoho, kdo jede poprvé na jezdících schodech, co je na té kráse stoupat bez námahy to nejdůležitější? Je to přeci jasné: nejdůležitější je ten krok na konci jezdícího pásu. Krok, abych neupadl. Kdo jede poprvé na jezdících schodech, tak na ten krok myslí.

Náš život je celý stáním, nebo taky běháním po směru a proti směru na jezdících schodech. Jedeme poprvé. Ale velmi málo myslíme na ten krok na konci schodů. Je to důležitá věc – vždyť nevíme, kde naše jezdící schody končí, a kde na nás bude udělat krok. Kéž víme, že to bude krok ke Kristu.

Dnes máme jezdící schody našeho života velmi pohodlné. Naši předkové takový život neměli. Jejich jezdící schody byly často bez zábradlí a plné děr pod nohama. Možná proto naši předkové na smrt mysleli – a uměli se na ni připravovat. Vlastně po nich i my v každé modlitbě Zdrávas Maria říkáme: „pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naši“. Alespoň toto říkejme vědomě.

Kromě jezdících schodů si můžeme tento náš pozemský život přirovnat k velkému mostu. Po něm přecházíme, abychom došli do opravdového domova – který nám připravil Kristus. Vždyť říkal: „Odcházím, abych vám připravil místo.“ (Janovo evangelium 14,2) Po mostě umíme chodit. Vytrvale. Odpočineme si teprve až přejdeme na druhou stranu. Jenomže často se chováme tak, jako bychom chtěli uprostřed mostu sbíječkou v betonu vyhloubit základy a zabydlet se tady. Proto je na zemi tak těsno. Most je přeci proto, abychom došli k Bohu – a ne se tady zabydlovali – kudy nás pak mají obcházet ti, kteří ví o cíli cesty a jdou ke Kristu? Zbytečně bychom se pak dožadovali ‚soukromí‘ a stěžovali si, že tolik lidí cestou na druhou stranu mostu prochází naší kuchyní.

O životě po smrti? Zkusme si to přirovnat k životu po porodu.

Vždyť velikonoce jsou každoroční oslavou Ježíšova vítězství nad smrtí.
Comments