Jedna láska, dvě přikázání

Jedna láska, dvě přikázání

je téma dnešní katechetické homilie podle projektu „Učící se církev“ – Lekce 55  s odkazem na znění evangelia podle Matouše: Mt 22, 34–40  viz výše   a  Katechismus katolické církve (KKC) 2083 a 2196. 

Osnova:

a) láska k Bohu – první a největší přikázání

b) láska k bližnímu

c) naplněním zákona je láska 

Úvod:

Bůh nás miloval jako první  (KKC 2083).                                                        

Nic nás nemůže odloučit od Boží lásky:  Řím 8,38.39: „Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“                                                                              

Boží láska je obětavá: Jan 3,16: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“                               

Boží láska trvá na věky: Žalm 136,1: „Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné.“ 

Když vstupujeme do naslouchání Bohu a jeho slovu, když slyšíme radostnou zvěst o Boží lásce, tehdy se v nás spontánně rodí touha milovat. Láska rodí lásku. Náležitým způsobem přijatá láska vyžaduje odpověď. Přikázání miluj je pouze odpovědí. Miluj tedy nevzniká z iniciativy člověka. Není to v první řadě lidské rozhodnutí, nýbrž spontánní hnutí vycházející z přijaté lásky.                                              

a) Láska k Bohu – první a největší přikázání  (KKC 2083).       

Cíl a smysl našeho života nepředstavuje jakákoli láska, nýbrž láska k Bohu. Jeho lásku máme uznat za naše nejvyšší dobro, v jeho lásce máme vidět jediný dobrý zdroj života, pramen štěstí. Ježíš nás zve, abychom uznali, že žijeme díky jeho lásce.

Láska k Bohu se projevuje dodržováním Jeho přikázání: 1. list Janův 5,3: „V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání; a jeho přikázání nejsou těžká.“        

A Láska Boží zákon zahrnuje. Mt  22,37–40: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání“ 

Všimněme si, že Ježíš hovoří o úplné lásce, o lásce chápané celostně. Všechno  v lidském životě by mělo být proniknuto láskou. Všechno by jí mělo být zahrnuto. Láska vyžaduje všechno beze zbytku, vyžaduje celou osobnost, celý lidský život, veškerý čas člověka. Ježíš hovoří o lásce na všech úrovních. Na každé této rovině jde také o naprosté odevzdání. Slovo celý v několika tvarech  se tu několikrát opakuje. Ježíš se tímto způsobem snaží říci, že v lásce si člověk nemůže nechat nic pro sebe. Láska odevzdává všechno. A všecko mé je tvé, a co je tvé, je moje (Jan 17,10) – říká Ježíš o svém svazku s Otcem. V plnosti lásky jde o úplné vzájemné pronikání osob. Člověk je proniknut Bohem a Bůh člověkem.                                                        

Pán Ježíš shrnul celé Desatero do dvou přikázání. První – největší – přikázání  v sobě ukrývá všechna čtyři první přikázání Desatera. Týkají se našeho vztahu  s Bohem, tedy vztahy člověk-Bůh.

 Jestliže opravdu miluji Boha z celého srdce, pak :

  • nebudu mít žádnou modlu ani jiného boha před Hospodinem
  • nebudu zlehčovat Boží jméno jeho lehkovážným používáním, vyslovováním 
  • budu respektovat jeho vůli a světit ten den, který On určil – protože toužím po jeho přítomnosti a požehnání, které mi obzvláště v tento den zaslíbil

b) Láska k bližnímu (KKC 2196).

Zcela obdobné je to s druhým největším přikázáním, které v sobě soustředí všech zbývajících šest přikázání Desatera, usměrňující naše mezilidské vztahy, tedy vztahy člověk-člověk. 

Druhé přikázání je toto: Miluj svého bližního jako sám sebe! (KKC 2196)

Milovat sám sebe je stejně důležitým přikázáním jako milovat bližního. Ježíš učinil z lásky k sobě samému měřítko lásky k bližnímu. Nemůžeme si zamilovat bližního, pokud nejprve nemilujeme sami sebe.Přikázání milovat sám sebe nás vybízí, abychom se pokládali za rovné s druhými. Přikázání nám říká: Udělej pro sebe to, co chceš udělat pro druhé. Přijímáme-li sami sebe, dáváme i svým bližním ten největší dar. Milujeme-li sebe, budeme  s to milovat i je; budeme pro ně mocnou oporou; budeme schopni řešit rodící se konflikty a nedorozumění  s klidem.   

Jestliže opravdu miluji bližního svého jako sám sebe, pak: 

  • budu milovat své rodiče a mít je v úctě
  • nebudu bližního nenávidět
  • nebudu mu chtít ublížit rozbíjením jeho manželství
  • nebudu jej okrádat
  • nebudu jej pomlouvat a křivě proti němu svědčit nebudu mu nic závidět a přemýšlet, jak jej o cokoliv připravit.

Máme nařízeno milovat jeden druhého. 1. list Janův 2,7.8: „Milí, nepíšu vám nic nového. Již ve Starém zákoně je nám uloženo, abychom milovali. Nové je to, že se tato láska uskutečnila v Kristu. On je to pravé světlo, které rozptyluje temnotu. To se má projevit i na nás.“ 

Láska není vyhrazena pouze pro přátele. Mt 5,43.44: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘ Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.“                        

c) Naplněním zákona je láska. 

Při čtení z knihy  proroka Jeremiáše slyšíme: „Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce.“ Prorok Jeremiáš zaslibuje, že přijde doba, kdy bude uzavřena nová smlouva. Nebude již platit ta, která byla uzavřena s otci. Starou smlouvou je míněna smlouva uzavřená s izraelským lidem, když vyšel z Egypta. Tehdy dostal Desatero na dvou kamenných deskách jako řád nového života v zaslíbené zemi. 

Ale ani v nové době nepřestane Boží zákon platit. 

Boží zákon vyjádřený v Desateru ve svém základě zůstává stále stejný a neměnný. Máme jej vytištěný v Bibli. Pokud je Boží zákon, Boží přikázání, Boží vůle pro nás jen něco vnějšího, někde napsaného, pak to nemá svou účinnost. Proto prorok Jeremiáš mluví o nové smlouvě, která nebude jen někde mimo nás napsaná, ale která bude v nás, v našem nitru, v našem srdci.  

Ježíš přichází a naplňuje proroctví Jeremiáše. Naplňuje Zákon svou láskou. Naplněním celého zákona je láska – láska k Bohu a k bližnímu. V lásce k Bohu a v lásce k člověku leží všechna přikázání a jsou naplněním všech proroků i zákona,  závěrečným završením pro ty, pro které všechny věci jsou v Písmu napsány. 

 Podle apoštola Pavla je naplněním zákona láska. Ježíš nevytváří nové podrobné psané předpisy, ale mění lidská srdce. Ježíš svou láskou působí na lidská srdce a má schopnost je proměňovat. Jestliže má člověk Boží zákon ve svém srdci, pak to, co si Bůh přeje, přijímá za své. Jestliže milujeme Boha, pak toužíme po společenství s ním. Jestliže máme vztah lásky k člověku, pak mu nevezmeme něco, co mu patří, nemluvíme o druhém s neúctou a podobně. 

Řím.13,8–10: „Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon. Vždyť přikázání `nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš  a kterákoli jiná jsou shrnuta v tomto slovu: `Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.´ Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona.“ 

Na závěr 

je nám uloženo najít a přečíst  si z bible hymnus na lásku od apoštola Pavla 1Kor 12, 31–13,13. !!  Jednu z nejnádhernějších jeho stran, ba z celého Nového zákona. Píše v něm o konkrétních rozměrech lásky v křesťanském osobním i společenském životě.  Ukazuje, že křesťanská láska je nyní nerozlučně  spjata s vírou a nadějí do trojice nejvýznamnějších božských ctností, kterými můžeme  být Bohem obdarováni.  Ale největší z nich je láska. Ta přetrvá až do věčnosti.

Vypracoval MUDr.Leopold Mann

Comments