Minikomentáře: 1 Kor 16,15 - 2 Kor 2,4

3/11

1 Kor 16,15-24

15. Ale o něco vás, bratři, prosím. Víte, že Stefanas a jeho rodina jsou první křesťané z Achaje a že se dali zcela do služeb věřícím. 16. Takovým lidem se rádi podřizujte a stejně tak každému, kdo usilovně pomáhá v práci. 17. Mám z toho radost, že přišli Stefanas, Fortunát a Achaikos. Vy jste přijít nemohli, a tak oni vás nahradili. 18. Tím vnitřně občerstvili mne i vás. Buďte proto vůči takovým lidem uznalí. 19. Posílají vám pozdrav církevní obce z Asie. Mnohokrát vás křesťansky pozdravují Akvila a Priska se všemi těmi, kdo se scházejí v jejich domě. 20. Pozdravují vás všichni bratři. Pozdravujte se navzájem svatým políbením. 21. (Zde) je můj pozdrav, vlastní rukou Pavlovou. 22. Kdo nemiluje Pána, buď proklet! Maran atha! 23. Milost Pána Ježíše buď s vámi! 24. Moje láska je se všemi vámi v Kristu Ježíši.  ------------- 


Upřímnost, srdečnost, sounáležitost. Tyto ctnosti by měli být mezi věřícími v rodině Božího lidu. Zájem jeden o druhého, který ale druhému neubližuje dotěrností a posuzováním. Jestliže se nenaučíme „zdravit se navzájem svatým políbením“, nebudeme se cítit ve farnosti dobře a nedokážeme pak o Kristu svědčit jako celek.

 

4/11

2 Kor 1,1-5

1. Pavel, z Boží vůle apoštol Krista Ježíše, a bratr Timotej církevní obci Boží v Korintě a všem křesťanům v celé Achaji.  2. Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista. 3. Buď veleben Bůh, Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy. 4. On nás těší ve všech našich souženích, abychom pak mohli těšit druhé v jakémkoli soužení tou útěchou, jakou Bůh potěšuje nás. 5. Jako se na nás ze všech stran valí Kristovo utrpení, tak se nám také skrze Krista dostává všestranné útěchy.  -------------------- 

 

Každý z nás někdy potřebuje útěchu. Pravou útěchu dává „Bůh veškeré útěchy“. A snad každý z nás zakusil, že Bůh skutečně utěšuje. Kéž dokážeme o této útěše svědčit druhým, protože se tak stáváme Božími nástroji k útěše druhých, kteří to právě nutně potřebují.

 

5/11

2 Kor 1,6-11

6. Když my jsme v trápení, vám z toho plyne útěcha a záchrana; když se nám dostává útěchy, plyne z toho útěcha i pro vás. A ta potom způsobuje, že statečně snášíte stejná utrpení jako my. 7. A proto máme, pokud jde o vás, pevnou naději; víme, že jako máte účast v našich souženích, tak budete mít účast i v naší útěše. 8. Nechceme, bratři, abyste zůstali bez zpráv o soužení, které nás postihlo v Asii. Velmi těžce, nad lidské síly na nás dolehlo, takže jsme už nevěděli, jak to přežít. 9. Dokonce jsme sami nad sebou už vynesli rozsudek smrti. (Ale to všechno se stalo proto,) abychom nespoléhali sami na sebe, nýbrž na Boha, který křísí mrtvé. 10. On nás už z tolika nebezpečí života zachránil a také zachrání. Ano, v něj skládáme naději, že nás i nadále bude zachraňovat, 11. když vy nám budete pomáhat svými modlitbami, aby tak za nás jich děkovalo mnoho a mnohonásobně kvůli tomu dobrodiní, kterého se nám dostalo.  ------------------- 

 

Útěcha dost často člověka nezbavuje utrpení. Ale prává útěcha skutečně „způsobuje, že statečně snášíme utrpení“. My si mnohdy myslíme, že jen když jsme zbavení trápení, tak tehdy se jednalo o pravou útěchu. Ale jestliže je utrpení v Božím plánu se mnou, tak útěcha sice nezbaví utrpení, ale vlévá úlevu ve vědomí, že jsme v Boží ruce.

 

6/11

2 Kor 1,12-14

12. Vždyť toto je naše chlouba: svědectví našeho svědomí, že jsme se mezi lidmi - a hlavně u vás - chovali prostě a bez falše, (jak to dává) Bůh: ne se světskou chytrostí, ale tak, (jak nám k tomu Bůh poskytoval) milost. 13. Neboť nepíšeme vám nic jiného, než co tu čtete a poznáváte. A doufám, že nás ještě poznáte úplně - 14. jak jste nás už poznali zčásti: že se totiž můžete chlubit námi a my zase vámi v den našeho Pána Ježíše.  -------------------- 

 

Vnímáte rozdíl v tom, čím se chlubí sv. Pavel a čím se často chlubí dnešní svět? U sv. Pavla „chlouba“ nevychází ze sobectví a pýchy, ale vždy směřuje k Bohu a k tomu, co k Bohu přivádí.

 

7/11

2 Kor 1,15-20

15. A v této důvěře jsem měl v úmyslu přijít nejdříve k vám; tak by se vám dostalo dvojího dobrodiní: 16. že bych totiž do Makedonie šel od vás a z Makedonie že bych se zase vrátil k vám a pak byste mě vypravili do Judska. 17. Byla v tom tedy nějaká lehkovážnost, když jsem to chtěl tak udělat? Nechávám se snad při rozhodování vést pohnutkami čistě lidskými, takže 'ano, ano' by u mne znamenalo zároveň i 'ne, ne'? 18. Bůh je věrný: když k vám mluvíme, neznamená to zároveň 'ano' i 'ne'. 19. Vždyť přece Boží Syn Ježíš Kristus, kterého jsme u vás hlásali - já totiž, Silván a Timotej - nebyl zároveň 'ano' i 'ne', ale u něho je pouze 'ano'. 20. Všechna Boží zaslíbení (našla) v něm svoje 'ano'. Proto skrze něho voláme 'amen' k Boží slávě.  ------------------ 

 

Někdy není možné k nějaké situaci říct čistě „ano“ či „ne“. Nebo přesněji, je potřeba zvážit spoustu okolností a to my často neděláme, protože je to namáhavé. A tak řekneme „ano“ a za chvíli „ne“ a pak třeba zase obráceně. Neděláme si námahu s poctivým rozvažováním a neděláme si hlavu s věrností k našemu rozhodnutí či dokonce slibu. A tak se nemůžeme divit, že jsme v životě jak loďka na rozbouřeném moři a nemáme vnitřní pokoj.

 

8/11

2 Kor 1,21-24

21. Bůh upevňuje nás i vás, abychom byli vždycky spojeni s Kristem: posvětil nás, 22. vtiskl nám svou pečeť, a tak nám vložil do srdce Ducha jako záruku. 23. Dovolávám se tedy Boha při své duši za svědka, že to bylo ze šetrnosti k vám, když jsem dosud do Korinta nepřišel. 24. Ne že bychom u vás chtěli panovačně rozhodovat ve věcech víry, ale jen bychom rádi přispěli k vaší radosti. Ve víře přece stojíte pevně.   ----------------- 

 

I člověk, který stojí pevně ve víře, občas potřebuje povzbudit v radosti. Je to lidský prvek našich vzájemných duchovních vztahů. Nejen upevnit ve víře, ale také potěšit radostí. Komu dnes mohu předat trochu radosti? Těm, které dnes potkám.

 

9/11

2 Kor 2,1-4

1. Ale rozhodl jsem se tak jednat, abych vás nemusel znova zarmucovat, až k vám přijdu. 2. Neboť jestliže já vám působím zármutek, kdopak může způsobit radost mně? Jen ten, koho jsem zarmoutil já. 3. Proto jsem vám to napsal, abych se při svém příchodu nedožil zármutku na těch, kdo mi mají dělat radost. Jsem přece o vás všech přesvědčen, že moje radost je i radost vás všech. 4. Vždyť jsem vám to psal ve velkém soužení a úzkosti srdce a plakal jsem přitom. Ne abych vás zarmoutil, ale abyste poznali, jak vroucně vás mám rád.  --------------- 

 

Pavel píše slova povzbuzení „ve velkém soužení a úzkosti“. Je to těžké, když sami máme trápení, ještě povzbudit někoho druhého. Ale někdy je potřeba se překonat, protože bližní má třeba jen mne, kdo ho může dnes potěšit, protože jinak je sám. Kéž nám Pán dá moudrost, abychom rozlišili, kdy je potřeba pomoci, i když sami bychom potřebovali pomoc.

 

Comments