Historie farností

Farní kostel Povýšení sv. Kříže (Brodek u Prostějova)


Farní kostel Povýšení sv. Kříže byl benedikován 4.11.1721 olomouckým kapitulním děkanem Vilémem Liebšteinem.

 

Historie

"Uprostřed, možno říci v srdci samého městečka, stojí farní chrám Páně. Veškeré nejstarší zprávy o něm jsou bohužel sporé, jen z roku 1599 čteme zprávu, že odkázal tehdejší majitel Brodku a katolík Michal Žálkovský ze Žálkovic brodeckému kostelu v poslední vůli 100 zl.

Ze století 17. a 18. máme již zprávy, že byl zdejší kostel dcerou farního kostela Otaslavického, jenom kolem roku 1667 patřil nějaký čas k farnosti Pustiměřské. Pokud byl v Brodku pouze filiální kostel, dojížděl sem každou třetí neděli kněz z Otaslavic.

Častokrát se domáhala obec Brodecká zřízení samostatné duchovní správy v Brodku, ale vždy tomu zabránily překážky, jež kladli v cestu správcové velkostatku a faráři Otaslavští. Konečně však toho přece dosáhli. Roku 1785 jel přes Brodek do Olomouce sám císař Josef II., jemuž se osmělili podati zástupcové městečka písemnou žádost o samostatnou duchovní správu, a dosáhli jí. Hned roku 1786 ustanoven v Brodku lokální kaplan, který byl v duchovní správě od faráře z Otaslavic úplně neodvislý. Měl 300 zl.rýnských ročního platu z náboženského fondu, a ke kuracii Brodecké byly přifařeny obce: Dobrochov, Sněhotice a Ondratice. Prvním lokálním kaplanem byl v Brodku P. Ignác Moiekschik, bývalý člen Tovaryšstva Ježíšova. Roku 1799 byl promován na faru Otaslavskou. Nejdříve byl přidělen Brodek děkanátu Vyškovskému. Ale když bylo založeno biskupství Brněnské, byl přidělen Brodek roku 1783 k děkanátu Kralickému. Zpět k Vyškovskému děkanátu byl přepsán o několik let později, kdy si vyměnily obě diecéze některé sousední hraniční farnosti, přičemž byl Vyškov vrácen k Olomouci.

Dlužno zmíniti, že bývala v Brodku spíš, než se postavil filiální kostel, pouze dřevěná kaple, zasvěcená sv. Martinu, biskupovi. Na jejím místě stojí teď farní hřbitov. Obraz však byl dle ústního podání přenesen do kostela, kde byl postaven ke cti sv. Martina jeden boční oltář.

Štědrými a šlechetnými dobrodinci, kteří svým nákladem postavili farníkům nový kostel, jsou zvěčnělí manželé, svobodní páni z Kleinburgu. Hlásá to všem přítomným i budoucím věkům pamětní deska nad hlavním vchodem do kostela.

Zásluhou těchto zbožných a šlechetných pánů stojí v Brodku nynější farní chrám Páně "Povýšení svatého Kříže", a jest již nyní pěknou stavitelskou památkou, protože jest celý důsledně vystaven ve slohu barokovém. Stavba a výprava nového kostela byla sice dokončena teprve roku 1726, ale posvěcen, čili benedikován byl kostel již dříve, to jest 4. listopadu 1721 od olomouckého kapitolního děkana, vysocedůstojného pána Viléma Vojtěcha Liebšteinského z Kolovrat."

 

Z farní kroniky

 

 

Historie (Otaslavice)


Farní kostel sv. Michaela, archanděla

Kostel má svůj původ v době založení horního hradu a je znám farářem Janem r. 1330. Kolem r. 1600 kostel přestavěl Jan Žalkovský, o čemž svědčí trojúhelníkový kamenný klenák z nadvchodu s vytesanými počátečními písmeny jeho jména - JZZZ (J. Ž. z Žalkovic) a s jeho znakem. Byl luterán, stejně jako otec Matyáš a měli utrakvistického kněze.

V kostele v gotických skružích byly zazděny erby - sovi-necký ze 14. století - Elišky z Kumburku a Machny z Valdštejna z 15. století. Když Žalkovský stavěl kostel, postavil věž 9 sáhů od dnešní sakristie jihovýchodním směrem, aby jej zabezpečil proti blesku a možnému požáru. Na věži byly zvony, pod ní kostnice, a na zdech se zvěčnil čtyřmi reliéfy (dva jsou s jeho jménem a další patří jeho dvěma manželkám). Po výstavbě nových věží r. 1847 (v rámci dnešního kostela) byla stará věž zbořena a reliéfy byly zazděny do hřbitovní zdi, podélné s kostelem. Erby - reliéfy byly později vsazeny do venkovní zdi kostela a nyní (po dobu opravy fasády) jsou uloženy v chodbě sakristie kostela.

Dnešní kostel byl stavěn ve slohu tudorovské pseudogotiky - loď chrámová r. 1847 a kněžiště s oltářem až v r. 1890. Při každé stavbě byla zrušena v kostele jedna hrobka. Původní starý hřbitov býval okolo kostela. Ke kostelu patřívalo sedm obcí: Otaslavice Horní a Dolní, Brodek, Sněhotice, Kobylničky, Myslejovice a Dobrochov, což dokládají zápisy ve staré farní matrice, vedené od r. 1684.

 

Fara, hřbitov

Původ fary spadá také do doby prvního faráře Jana, kolem r. 1330. Na její starobylost poukazuje klenutá kuchyně a v přízemí od kostela nízké klenuté místnosti s malými okénky. Ostatní místnosti v přízemí i v poschodí mají trámový strop. Na dvoře je vchod do velkého sklepa, který je pod pětimetrovou vrstvou hlíny. Odtud musel vést tajný východ do hlubokého úvozu, čemuž nasvědčuje propadlý strom v zahradě, který se zachytil za korunu a později o kus dále se propadla hluboko půda. Z fary do kostela se jde přes most nad úvozem a vchází se ze strany do dlouhé kryté chodby zvané "Pavláčka". Se čtyřiceti schody byla součástí areálu starého kostela. Podle kostelního účetnictví byla opravována v letech 1749, nově pak v r. 1914. R. 1958, při obnažení fary pro novou omítku, přišlo se v čelné straně v prvním poschodí mezi okny na šetrně zazděnou barevnou fresku Žalkovských. Fara vyhořela dne 4.5.1754, freska z let okolo r. 1600 vyvrací, že fara byla původně dřevěná. Naopak dokládá, že ji zvýšil Žalkovský z přízemí o jedno poschodí. Budova fary je chráněna památkovým úřadem.

Faráři: z nejstarších je znám zmíněný Jan zroku 1330, Vavřinec, Václav - 1350, Mikuláš z Otaslavic - 1370, který dostal od papeže Řehoře Velikého manuscript - ručně psanou a zdobenou knihu "Moralia". Dnes se nachází v olomoucké univerzitní knihovně. Katoličtí faráři zde byli ještě r. 1580. O prvním luteránském knězi jsou zmínky z r. 1560, další sem docházeli a r. 1580 - 1630 bydleli s rodinami na faře. Proto asi Žalkovský faru zvětšil. Od r. 1653 jsou tu znovu katoličtí duchovní. Roku 1808-1812 byl farářem František Štěpán Hanke, který pro členství v tajném spolku musel utéci z Vídně. Byl původně doktorem medicíny, v Paříži nabyl doktorát teologie a byl členem více francouzských akademií. V době francouzské revoluce byl v Paříži členem Jakobínského klubu. František Uličný (1872-1900) založil farní kroniku, Ignác Sitta (1900-1926) sloužil po 28. říjnu 1918 slavnou českou mši se zpěvy na oslavu národního osvobození a od té doby sloužil jen české mše. Dále zde působil konzistorní rada Karel Hnízdil. František Klos byl zde farářem od 1.12.1938. Za něj byl pořízen lidový, umělecký betlém od řezbáře Charváta z Kutné Hory. Na rozšířeném hřbitově je postaven umělecký kříž od olomouckého sochaře Pelikána. Vzácné je pochopení a péče kněze o historické památky, m.j. přenesení pískovcových reliéfů z vlhké hřbitovní zdi do suché venkovní zdi kostela. Stejně tak dříve jmenovaných erbů dovnitř kostela a opravu farské fresky restaurátorem p. Syslem. Většinu akcí provedl vlastním nákladem.

Další faráři, působící v Otaslavicích: P. Antonín Rychlý, P. František Adamec, P. František Dobeš, P. Jan Jiříček, P. František Ptáček, P. Josef Strbák, P. Miroslav Suchomel, P. Petr Hofírek. V současné době působí ve farnosti duchovní správce P. Pavel Vágner.

 

 

Farní kostel sv. Bartoloměje (Želeč u Prostějova)


Farní kostel byl konsekrován 27.8.1939 olomouckým biskupem ThDr. Josefem Schinzelem.

 

Historie

Želeč, dříve Želč byla stará slovanská osada, jejíž území bylo již v dobách prehistorických osídleno. Nejstarší zmínka o Želči je v listině olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka /rok 1131/. V závěti biskupa Roberta z roku 1239 byla Želeč darována farnímu kostelu svatého Pantalona v Pustiměři. Do té doby patřila farnost chrámu svatého Václava v Olomouci.

 

Za husitských válek byl vyškovský kraj zpustošen. Také Želeč byla úplně vypálena, bez obyvatel. Roku 1465 došlo k novému osídlení. Uprostřed obce stála kaple svatého Bartoloměje ze 16. století.

 

Přestavěním věže farář Karel Baumann kostel v roce 1785 upravil.

 

Děkanství vyškovské, tedy i Želeč, patřilo do diecéze brněnské, až v roce 1862 připadala k diecézi olomoucké výměnou za děkanství boskovické.

 

Roku 1863 byla Želeč povýšena na farnost.

 

1881 byla založena “Kostelní jednota”, to je spolek, který si dal za cíl sbírat příspěvky na vystavění nebo rozšíření farního kostela v Želči, protože prostory byly pro farníky nadostačující.Také zdi byly velmi zvlhlé a špatné.

 

1. listopadu do farnosti nastoupil nový kněz P. Jan Novotný, kterému bylo uloženo, aby se postaral o stavbu nového chrámu. Od té doby se začaly konat sbírky po celé obci. Při této příležitosti se mnoho farníků zavázalo pracovat na kostele zdarma. A tak dne 30. června 1938 želecký rodák P. František Kvapil sloužil naposledy mši svatou, poté byla Nejsvětější svátost přenesena do prozatímní kaple, která byla upravena ve farní stodole. Při bourání kostela se utrhl kus stropu a tři dělníci byly těžce zraněni, ale přece se všichni brzy uzdravili.

 

14. srpna 1938 se konalo svěcení základního kamene nového kostela. Světitelem byl P. Bohumír Bunža, farář z Vyškova. Stavba pokračovala díky píli všech věřících velmi rychle a už za rok 27. srpna 1939 se konalo slavnostní svěcení chrámu svatého Bartoloměje. Svěcení se účastnilo mnoho kněží, včetně biskupa Dr. Schinzela. Architektem byl Klaudius Madelmayer (mj. obnovitel velehradské baziliky 1935 – 1938).

 

Během období vlády komunistické strany nebylo příliš dovoleno něco dělat v souvislosti s kostelem. Až v roce 1988 bylo možno přistoupit v vybudování odvodňovacího kanálu kolem kostela a k výmalbě vnitřních prostor chrámu.

 

Odvodňovací kanál se moc neosvědčil a proto v roce 1997 se odstranila omítka v presbytáři do výše 2 metrů a byla nahrazena sanační omítkou.

 

1999 farnost přistoupila k plynofikaci kostela. Ještě téhož roku se začalo s obnovou fasády kostela, která byla dokončena v září 2000.

 

Od dostavby nového kostela v Želči působilo 10 kněží.

 

Svatý Bartoloměj,

apoštol, mučedník: narodil se na počátku 1. století, jeho domovem byla Kána v Galileji. Původní jméno apoštola bylo Natanael. Bartoloměj se pravděpodobně odvozoval z hebrejských slov “bar tolmai”, syn oráče brázdy, což poukazuje na povolání jeho otce.

 

Tradice vypráví, že Bartoloměj se dostal k Ježíšovi přes apoštola Filipa. Kristus mu řekl: “Hle, pravý Izraelita, v němž není lsti.”

 

Po seslání Ducha svatého, když se apoštolové rozešli hlásat evangelium, kázal Bartoloměj v Arménii, Indii a Mezopotámii. Známý se stal svou schopností uzdravovat nemocné a především posedlé. V polovině 1. století byl odsouzen k smrti: z živého těla mu stahovali kůži a pak ho ukřižovali. Ostatky byly později přeneseny do Říma.

 

Svatý Bartoloměj je patronem horníků, knihařů, vinařů, pastevců, řezníků, krejčích…

 

 

      

Comments