Farnosti‎ > ‎

Farní Čtyřlístek

Slovo kněze

Dnešní číslo časopisu je obzvlášť plné zajímavých článků. Chtěl bych poděkovat všem, kdo ochotně a s otevřeností do časopisu přispívají a vás čtenáře poprosit, abyste je četli s otevřeným srdcem. Protože náš časopis nemá sloužit jen k informování, co se děje, ale má hlavně povzbuzovat k ochotě sloužit ve farnostech. Ježíšova služba pro nás všechny vyvrcholila křížem a vzkříšením. Co jsem já ochoten udělat (tzn. také obětovat) pro naše farnosti? A nebojte. „Odměna“ (tzn. radost vzkříšení) za službu se dostaví také. Vyprošuji vám ochotu k službě a přeji vám požehnané prožití celého Svatého týdne.                                                                                                  otec Petr

Víkendovka mládežníků ve Stařeči

Říkáte si asi, co to vůbec je za divné slovo, ta víkendovka? Zase nějaký výraz té dnešní mládeže asi, to mají z toho internetu. A nejste daleko od pravdy - o mládež jde při této akci především a nebýt internetu, asi by se neuskutečnila. Ale zeširoka, jak je mým špatným zvykem. Už v době, kdy jsem se ještě podílel na přípravě táborů, uvědomoval jsem si, jak potřebné by bylo scházet se s jejich účastníky i přes rok. Kolektiv by se více stmelil, mládež by dostala trochu kvalitního programu a vytáhla paty ze svých virtuálních světů. Nikdy jsem ale k pořádání těchto schůzek nenašel dost odvahy. Od loňského léta, v němž jsem oba naše tábory již strávil v kanceláři svého zaměstnavatele, se však vyčítavě ozývají zakopané hřivny. Co děláš pro naše děti, he? Jakpak nás zúročíš, když ti mládež mizí mezi prsty? Václave, Václave… A tak, když má táborová sezóna už je asi opravdu minulostí (Jágrův komplex), začal jsem v pastoraci dětí a mládeže hledat své nové místo.

Pro dnešní účastníky táborů jsem již podezřelý dospělák, kterému příliš nedůvěřují. Ale je tu ještě pár děcek z předchozí generace (tyto u mládeže trvají asi 5 let), s nimiž jsme prožili dost společného. Mladých lidí, kteří již na tábory nejezdí a pro něž by bylo vhodné něco připravit. A tak se zrodily víkendové akce pro táborové vysloužilce. Tak se parta naší mládeže ocitla na sklonku loňských prázdnin v Českém ráji a začátkem letošního února na Vysočině. Zatímco loni nám turisticky zajímavé cíle připravily program samy, letos to bylo horší. Co dělat, když je všude půl metru sněhu a nápad s lyžemi se nesetkal s velkou odezvou? Nejlépe bude, když si mládež připraví program sama. A úplně nejlepší by bylo, kdyby si připravila sama všechno. Takže jsme s Luckou letos jen vybrali místo a nechali účastníky, ať si uvaří sami (myšleno nejen obrazně). Dlužno říci, že si každý se svým úkolem poradil velmi dobře. Z pohledu organizátora vše klaplo na jedničku - ať cesta, sobotní výlet do Třebíče, vaření či příprava programu. Je možné, že si to, milí rodiče, neuvědomujete, ale máte doma velmi schopné mladé lidi, kteří si zaslouží dostat svoji šanci. Jsem rád, že se i tato víkendovka zdařila, spokojené odezvy i četné úsměvy o tom svědčí. Za sebe mohu říci, že příště jedu znova, pokud mě ještě vezmete s sebou ;) Díky všem, kteří se o její průběh zasloužili či nás jakkoliv podpořili. Na tomto místě se sluší vyslovit obdiv a díky těm, kteří pracují s našimi dětmi i přes rok. Ne málo investic je tolik potřebných, jako ty do dětí a mládež. Co říci v úvodu k závěru? Myslím, že i tyto drobné akce mají svůj význam. Kdyby nic jiného, umožní nám prožít společenství vyššího řádu, které se přes monitor počítače nevytvoří. Dnes, kdy se lidé již nestýkají tolik, co dříve, postačí k dobré náladě vlastně jen to pouhé vidět se zase po čase. A pak - je povzbuzující sledovat, jak se z dětí, které kdysi na táborech loudily pět minut spánku navíc, stávají osobnosti s vlastním názorem, s osobitými dary a schopnostmi. V době, kdy přemýšlíme nad pastorací našich dětí a mládeže, dostáváme od ní dvě jasné odpovědi: „stojíme o to být spolu“ a „nebojte se pustit nás k pádlu“.                                                                                                                                                                             Václav           

Již jednou, a to před půl rokem, jsme se zúčastnili podobné akce. Ale tahle byla trochu odlišná, a to v tom, že většinu programu jsme si připravovali sami. A také se připojili někteří noví, a někteří zůstali doma. Po třetí hodině jsme vyrazili společně z Vyškova směr Brno. Kolem sedmé hodiny večer jsme dorazili na faru ve Stařeči u Třebíče, a jestli si myslíte, že jsme byli natolik unaveni, že jsme šli hned spát, tak se mýlíte. Hráli jsme různé hry, povídali si a moc se bavili :). V sobotu jsme se vydali na výlet do asi 5 km vzdáleného Třebíče, kde jsem vymyslel program na jednodenní výlet. Prodírali jsme se Židovskými uličkami, zamysleli se na Židovském hřbitově, prozkoumali nádhernou katedrálu. A po návratu na faru jsme ještě vyrazili na pořádnou koulovačku. V neděli jsme navštívili místní kostel a zúčastnili se mše svaté, po společném obědě jsme poklidili, sbalili se a společně vyšli na vlak. Atmosféra byla perfektní a s programem jsem byl též nad míru spokojen, děkuji všem zúčastněným a těším se na další akci.

Pavel Plachý

Setkání ohledně pastorace dětí a mládeže

Jeden únorový nedělní  podvečer jsme se na faře v Brodku sešli, abychom společně uvažovali nad dalším směřováním pastorace dětí a mládeže v našich farnostech. Otec Petr na toto setkání pozval mladé, kteří se ve svém volném čase dětem a mládeži věnují, a také zástupce rodičů dětí. Samozřejmě otec nic neponechal náhodě a již devět dnů před setkáním se každý z nás modlil novénu na duchovní podporu farní pastorace dětí a mládeže. Setkání jsme zahájili modlitbou, potom krátce promluvil otec Petr o tom,  proč mu toto téma leží na srdci. Potom už nechal mluvit nás, každý se mohl zapojit do diskuse. Ze všeho, co zaznělo, se nám jako důležité zdálo asi následující:

  • spousta akcí pro děti a mládež už léta dobře funguje (díky obětavosti mladých)                                  
  • dětem a mládeži se někdy na žádné akce nechce (jak je odtrhnout od počítače, televize...?)
  • má cenu dělat tábory, když je tak málo zájemců? (malý tábor bude; pro starší by mohl být místo tábora nějaký 3 – 4 denní výlet) - Pozn.: Nakonec se podařilo sehnat přijatelné tábořiště za nízkou cenu, tudíž i velký tábor se už plánuje. Více informací najdete v  pozvánkách.
  • možnost uspořádání jednodenního farního výletu pro rodiny s dětmi
  • také se diskutovala otázka obtížnosti předávání víry dětem v dnešní době

Závěrem bychom chtěli vyjádřit velké poděkování otci Petrovi a mladým, kteří se pastoraci dětí a mládeže věnují. A pro nás rodiče, i prarodiče  – posílejme naše děti na farní akce, potřebují zažít společenství věřících vrstevníků i jinde než v kostele. Potřebují vidět, že nejsou sami, kdo chodí do kostela. Také mnoho věcí lépe pochopí a vezmou od svých vrstevníků než od rodičů a prarodičů. Společné zážitky jim přinesou přátelství a také sílu obhájit si svou víru před světem.                                      manželé  Kalábovi

Víkendovka dětí v Čisté – „Dobytí severního pólu“

V pátek 12. 2. 2010 odpoledne ve 14.30 jsme se v plné polní sešli na autobusové zastávce v Brodku. Tedy ne až tak v plné polní, protože velké batohy, boby a lopaty byly naštěstí odvezeny autem už den předem, abychom se s nimi nemuseli tahat. A že nám to přišlo vhod! Při přestupu v Brně, kam jsme přijeli se zpožděním a museli v běhu chytat další autobus, se nám volné ruce hodily. Cestu hromadnou dopravou jsme tak nějak přežili, stačili jsme pojíst maminkami nabalené svačiny a svými řečmi pobavit polovinu cestujících. Do Litomyšle jsme dorazili večer, už byla tma. Naštěstí odvoz odtamtud byl zajištěn autem a my už nikam nemuseli šlapat. Rozdělili jsme se a jedna skupinka šla ještě nakoupit, zatímco druhá půlka si to už namířila směrem k místu pobytu. Když jsme se pak všichni sešli v útulné a teplé světnici kamenného domu, našli si místečko na spaní a uložili batohy tak, aby nepřekážely, sesedli jsme se kolem stolu a snažili se vyluštit tajnou zprávu, která měla prozradit náplň víkendu. Už za pár chvilek se z nás stali polárníci, snažící se dobýt Severní pól. Nebyli jsme však sami, v patách nám byl nepřítel – Američané, kteří měli stejný cíl. Zpráva dále prozrazovala postup, jakým se na závěrečnou misi připravit, jaké dovednosti trénovat. Poslední důležitou informací byla přítomnost Yettiho v našem okolí. Ještě téhož večera jsme mohli vyzkoušet naši rychlost a orientaci v neznámém terénu ve tmě. Donesla se k nám zpráva, že Američané poztráceli kolem našeho domu předměty týkající se Yettiho a my měli šanci je získat. A tak jsme také udělali. Sice jsme dostali pár ran sněhovými koulemi – Američané byli stále v blízkosti – ale když jsme se z noci vrátili zpět na základnu, mohli jsme se pochlubit například kouskem Yettiho palce, trsem jeho chlupů a částí chrupu. První akce se tedy zdařila. Při usínání u praskajících kamen jistě každý přemýšlel, co nás bude čekat další den. Sobotní ráno jsme začali svěží rozcvičkou ve sněhu a pak také bobovačkou, jak se patří. V dnešním plánu byl výlet do města Litomyšle. Sbalili jsme si batůžky se svačinami a před polednem se vydali na sedmikilometrovou cestu. Aby nám to ubíhalo a nikdo nemyslel na bolavé nohy, zpestřovali jsme si chůzi hrami na postřeh. Asi nikdo z nás už nezapomene na to, že červená auta jsou medvědi, auta modré barvy znamenají sněhovou bouři a jakákoliv jiná lavinu. Ještě dlouho po ukončení této hry jsme slyšeli výkřiky „medvěd!!!“ nebo „lavina!!!“ a jejich původci se dožadovali bodů za své prvenství. V Litomyšli jsme se nejprve chvíli zdrželi v areálu zámku a pak už naše kroky zamířily do muzea. Měli jsme štěstí, protože tam právě probíhala interaktivní výstava o zvuku. Nejen, že jsme se toho spoustu dozvěděli, také jsme si mohli vše vyzkoušet a osahat. A jsme zase o něco chytřejší, už víme, jak se zvuk šíří, čím a jakou rychlostí, a to je jen zlomek výstavy. Když naše žaludky začaly kručet, vklouzli jsme do místní čajovny a horký čaj se zbytkem svačiny nám udělal moc dobře. S návratem jsme se nemuseli vázat na autobusové spoje, posloužilo nám opět auto. Výlet se zdařil, ale den ještě zdaleka nekončil. Jakoby toho fyzického pohybu nebylo málo, vytáhli jsme opět boby a lopaty a šli s nimi na strmější kopec. Kvůli hlubokému sněhu se dráha musela nejdříve upravit, a tak se někteří pustili do práce. Abychom se tam nemotali všichni, chopili se někteří zvláštního úkolu, a sice vyhotovení sněhové Yetti ženy. A že se povedla! Pomalu se stmívalo, někteří nadšenci stále sjížděli zbudovanou dráhu, ostatní se ujali vaření společné večeře. Až když přišel poslední promočenec, zahájili jsme hromadné sušení oblečení v blízkosti kamen a s chutí pojedli. Ve světle svíček a petrolejek jsem se ještě nějakou dobu bavili nejrůznějšími hrami, a když se čas opět nachýlil, unaveně jsem ulehli do spacáků a usnuli jak špalci. Poslední den nás čekal velký úkol. Doposavad jsme trénovali při rozcvičkách fyzickou zdatnost a při hrách logické myšlení a rychlé rozhodování. Ještě nám zbýval dopolední čas pro nácvik orientace v terénu, který jsme uskutečnili pomocí map. Polárníci se směle rozběhli do vesnice a v mapě zakreslovali důležitá místa. Všem se úkol povedl a tak jsme usoudili, že jsme připraveni. Neradno však chodit do boje s prázdným žaludkem. Vyrazili jsme tedy až po obědě. Cesta na Severní pól skýtala mnohá nebezpečí a překážky, které jsme museli překonat. Použili jsme všechny nacvičené dovednosti, abychom se dostali až k vlajce a pokusili se ji dostat jako první. Pokus byl zdařilý, dobyli jsme Severní pól! Zbytek času, který jsme měli před odjezdem domů, jsme uspořádali dražbu. Přebíjeli jsme se o různé předměty využité během celého víkendu, také však třeba o Yettiho chlupy nebo uzlovačky. Batohy dětí se tedy ještě více naplnily dalšími předměty, naštěstí opět cestovaly autem, zatímco my jsme se vydali na autobus. Po dlouhé cestě autobusem jsme se zase vrátili do Brodku, kde už nás čekali rodiče. Akce se nám líbila, nezmrzli jsme, nehladověli jsme, byla to zábava a prožili jsme dobrodružství. Tak zase někdy příště!!!                                                                                                                                                      Lucka Adamcová

Setkání animátorů seniorů v Olomouci

Ve čtvrtek 18. února 2010 jsem se společně s Jitkou ze Želče zúčastnila tohoto setkání seniorů v Olomouci, v sále arcibiskupství. Přednáška MUDr. Jitky Krausové byla na téma "Stárnutí jako duchovní úkol". Dnešní svět nechce myslet na stáří. V televizi, v médiích se preferuje člověk mladý, fit, výkonný, úspěšný, krásný vzhledem. Stáří, "třetí věk", bere spíše jako hrozbu z nemoci, nemohoucnosti, z toho, že bude člověk někomu na obtíž. Naopak církev s radostí zdůrazňuje, že i staří lidé mají své místo a jsou pro ni užiteční. Jsou povoláni přispívat svoji životní zkušeností, moudrostí, modlitbou, často i utrpením v nemoci, svědectvím víry. Křesťané třetího věku prožívají třetí třetinu života, završení - přípravu na věčnost. Stáří je darem pro samotného starého člověka pro společnost i církev. Předností třetího věku by měla být větší tolerance k chybám a omylům druhých, větší trpělivost, laskavost, porozumění k dětem a vnoučatům. Radost i z maličkostí, větší příklon k hodnotám, k duchovnu, více času na zájmy a koníčky, schopnost pomáhat druhým, rodině a službě v církvi. Čeho by se měl starší člověk vyvarovat? Odmítání nového - vše dobré bylo za nás. Nepochopení mladé generace, jejich hudby, kultury, problémů.  Nemluvit o svých nemocech, nebýt zahořklý, ukřivděný. Nevnucovat mladým své názory, staré způsoby pobožnosti. Být „mladý duchem". Staří lidé se nemají dobrovolně izolovat a dívat se pesimisticky na to, jak se mnoho věcí mění, ale jsou určeni k tomu, aby obohacovali církev i společnost svými vlastnostmi, duchovním bohatstvím, svědectvím víry, modlitbou a pokud možno i činností.

Poslání třetího věku: Člověk by měl dozrát v lásce - milovat, přijímat lásku a dozrávat v odevzdání. Měl by napravit to, co v mladém produktivním věku pokazil v mezilidských vztazích, na co neměl čas, pochopení. Měl by pomáhat rodině, církvi, společnosti v úkolech, které jiní nemohou, ale hlavně připravit se na osobní odchod ze světa, na smrt a věčnost. Setkání bylo ukončeno společnou mší svatou v kapli sv. Anny. Zúčastňuji se velice ráda těchto setkání v Olomouci, protože přednášky nás vždy hodně duchovně obohatí. Zamyslíme se nad svým životem, načerpáme zde nové duchovní síly. Bývá to krásné setkání s dobrými lidmi, s kterými se známe od začátku setkávání seniorů, což je už více než 10 let.                                               Julie Kovaříková

Stáří - skoč do hrobu? Ne, stáří je dar!

Příprava na věčný život. Možnost opravy nedostatků, deformací lidí. Šance pokání a obrácení. Stáří nesoutěží, dozrává v něm láska, je v něm vryta zkušenost života, nashromážděná moudrost. Je to dar nejen pro samého starého člověka. Je to dar i pro nás. Učit se na těžkostech stáří, které doprovází i nemoci, trpělivosti, pokory, soucitu, větší lidskosti. Příležitost pro nás dát lásku, kterou jsme dříve neměli možnost projevit. Rubáš nemá kapsy. Odnášíme si jen to, co jsme odevzdali, darovali - jen lásku danou, přijatou. Láska je aktivní přání dobra druhému. Život je škola lásky a jedině z tohoto trojjediného předmětu (milovat-nechat se milovat, spolumilovat) je maturita. Stáří je vhodný věk pro dočišťování, doučování.                                                                                    Jitka

Z farních kronik – kasaři ve Vranovicích roku 1923

V noci na 15. listopadu se vloupali do místní záložny, jejímž pokladníkem farář Vranovský je, zloději. Ze dvou stran navrtali otvory, do nichž se palec mohl vsunouť, byli však vyrušeni štěkotem malého psíka p. hostinského, jenž probudil „domácí“. Bylo již ¼ na 3tí hodinu k ránu. Škoda několika set korun na kase učiněná a na oknech byla Hasičskou pojišťovnou uhrazena. Velmi podivné je, že pokus krádeže se stal v ty dny, kdy mimo obyčej bylo v pokladně 30.000 K, jež si tam uschovati dal I. Lánský. Nevěděli zloději o tom?                                                                    

Modlitby matek v Otaslavicích

Váš prohlížeč možná nepodporuje zobrazení této zprávy.Loni na jaře nás navštívily maminky z Brna, které nás seznámily s hnutím Modlitby matek (MM). Od té doby jsme se v Otaslavicích začaly scházet ke společné modlitbě za děti. Setkáváme se jednou za čtrnáct dnů, po čtvrteční mši svaté. Při našem setkání dáme na stůl kříž, rozžatou svíci a košíček. V průběhu setkání do něj každá z nás vkládá lístečky, na nichž jsou napsána jména našich dětí. Uvědomujeme si, že Pán přejímá naše starosti. Průvodcem našeho setkání je brožurka Modlitby matek. Vždy ale prosíme Ducha svatého, aby vedl naše setkání. Prosíme za odpuštění, za ochranu před vším zlem, za jednotu. Chválíme Boha modlitbami a písněmi, čteme z písma svatého, děkujeme za dar mateřství. Při vkládání jmen dětí do košíčku je v srdci svěřujeme do Pánovy péče. Spiritualita MM je jednoduchá. Její podstata je v úplném odevzdání se do rukou Božích, aby nás mohl používat jako svůj nástroj. Víme, že Bůh nás miluje tak, že mu můžeme odevzdat vedení našeho života. On ví, co je pro nás nejlepší. Při našich setkáních platí  přísné pravidlo mlčenlivosti – nikde nesmíme mluvit o tom, za co se jednotlivé maminky modlí. Také si neradíme, protože nikdy neznámé všechny okolnosti. Možná si řeknete, každá  maminka se přece modlí za své děti, nač se tedy scházet? Velkou váhu před Pánem má už naše rozhodnutí, věnovat mu necelou hodinku svého času. I když je naše modlitba mnohdy nedokonalá a nesoustředěná, Bůh nás přijímá takové, jaké jsme. Přijímá náš obětovaný čas pro něj. Přijímá i naše společenství v modlitbě, vždyť řekl: „Kde jsou dva nebo tři v mém jménu, tam jsem i já uprostřed nich.“ A tak děkuji Bohu za čtyři maminky, které si jednou za čtrnáct dnů najdou čas a sejdou se ke společné modlitbě. Pokud by se k nám chtěla některá maminka nebo babička přidat, rády ji uvítáme.                                                                                                   Lucie Kalábová

Společná postní rekolekce Hnutí Modlitby matek a otců v Kroměříži

Na úvod vysvětlení  slova rekolekce, které znamená: duchovní rozjímání, zpytování svědomí, sv. zpověď. Jde o prohloubení a obnovení duchovního života. Setkání se konalo v Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži a trvalo 3 dny. Skupinka Modlitby matek (MM) z Otaslavic se zúčastnila sobotního setkání 27.února. Trojice MM (Lucie Kalábová, Ivanka Loníčková, Marie Plachá) se rozrostla o dva statečné muže - Josefa Kalába a Leoše Loníčka, kteří přijali pozvání organizátorů.

Celé přípravy a organizace se ujal P. Josef Červenka a představitelky MM. Setkání se neslo v duchu žalmu 80,4: „Bože, obnov nás, rozjasni svou tvář a budeme spaseni.” Zakladatelka hnutí MM sestra Veronika říká: „Během několika posledních týdnů se slovo OBNOVA často objevuje  a já cítím, že je to volání od Pána k nám všem, abychom se za to upřímně modlili.“ NÁŠ BŮH JE MOCNÝ BŮH A MŮŽE A CHCE VĚCI ZMĚNIT, POKUD MY BUDEME UPŘÍMNÍ V NAŠICH MODLITBÁCH. VYŽADUJE TO ODDANOST A VYTRVALOST. Postní rekolekce se ujala MUDr. Jitka Krausová. Obnova je vlastně obnovování se v tom, v čem jsme se odchýlili od Boha, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu, abychom se znovu postavili na pravé základy. Nežijeme přece život duchovní a vlastní život odděleně. Celý náš život má být postupně prolnutý Duchem svatým. I když se nemodlím, Duch sv. se modlí ve mne neustále. Celý život s Kristem a skrze Krista stojí na vyznání víry: JEŽÍŠ  JE  PÁN. Položme si otázku: Je tomu skutečně tak? Kdo je pánem mého života? (Já, druhý člověk, dítě, televize, alkohol, práce, zábava…) JEŽÍŠ  JE  SVRCHOVANÝ,  JEDINÝ  A  NEJMOUDŘEJŠÍ  PÁN.  Nakolik to skutečně bereme vážně (z hlediska života i věčnosti)? Denně při modlitbě Otčenáše říkáme – Buď vůle tvá… Ale ve skutečnosti si to upravujeme na: MÁ  VŮLE  STAŇ  SE  PANE,  PAK  TVÁ  VŮLE  AŤ  SE  STANE. Doporučení: Zakazuje se radit Pánu Bohu, co má dělat s mým životem. JEŽÍŠ  JE  ZÁKONODÁRCE,  NE  JÁ!!! Co je tedy nutno udělat? 1. Čiň pokání  2. Věř evangeliu  3. Zapři sám sebe  4. Vezmi svůj kříž každodenně  5. Nes ovoce hodné pokání

Nezaměňujte skutky pokání za skutečné obrácení. Obraťte své srdce, ne city, ale hlubiny srdce. Roztrhněte ne šaty, ale SRDCE. Projevy obrácení k Bohu jsou: PŮST – MODLITBA – ALMUŽNA

POSTEM – odhalíme sebe sama, provedeme diagnózu našeho duchovního života.

MODLITBOU pokračujeme na sebepoznání, říkáme Otci: Chci se k tobě skutečně navrátit.

ALMUŽNA – poznání mých možností, ochoty dělit se, vzdávat se něčeho.

Věřit evangeliu = osobní dobrá zpráva, poselství. Bůh Otec nás miloval tak, že dal svého jediného syna za nás  PRO  MNE  OSOBNĚ. Existují různé deformované obrazy Boha Otce, velmi souvisí s tím, jaký byl náš vlastní otec.

Zapři sám sebe znamená, že předám vedení svého života BOHU. V tom se musíme neustále cvičit.

Vezmi svůj kříž každodenně a následuj mne. Kříž (těžkosti) stojí proti  mému já, je to něco, co se protiví mé vůli a mým představám. Už malé dítě si vybírá – chci x nechci  /  dospělý – musím x nemusím.  Dnešní doba odsouvá kříž, odmítá ho. NEEXISTUJE křesťan bez kříže. Těžkosti kříže zvětšujeme svými představami, strachem, pýchou (odmítání pomoci druhých), sebelítostí – stále se srovnáváme s jinými. Ježíš si nechal pomoci od druhých. Někdo odloží svůj kříž, posadí se a pozoruje ho. Dívá se na něho, jak je velký a těžký. Jeho duchovní život stagnuje, nikam se neposunuje, stojí. Když skutečně položíme svůj kříž na ramena, následujeme Krista, díváme se směrem k Bohu a také potkáváme své bližní. Vidím jejich potřeby, co jim pomůže a jak je mohu lépe milovat.  Moje sebestřednost, přijímání ducha světa, pokušení vycházejí z mého srdce. Každý člověk je křehký a hříšný a tuto skutečnost musíme přijmout. Bůh je naše skutečná potřeba a jediná ZÁCHRANA. Následovala četba z knihy Páté evangelium, kde byly příklady ze života deformovaného evangelia. Správný křesťanský postoj je ten, který vede k dobru. Láska k bližnímu může být v rozporu s desaterem a někdy to ani nevnímáme. Někdy se nestačí jenom modlit, ale je třeba udělat to, co nám říká zdravý rozum. Abychom mohli vidět Boha, čistíme si ho láskou k bližnímu. Často více pozornosti věnujeme svým přátelům a příbuzné opomíjíme. Nepohrdej vlastními příbuznými a uvědom si, jak jim skutečně projevuješ svou lásku. Snášej tedy toho, s kým jdeš, abys došel k tomu, koho miluješ (Boha).

Po přednášce následovala společná modlitba bolestného růžence. Po obědě bylo připraveno setkání kněží a jejich rodičů, kteří vydali svědectví o cestě ke svému povolání. Bylo to velmi milé a poučné pro nás pro všechny. Cesta ke kněžství je o hledání a jasném rozpoznání Boží vůle. Setkání probíhalo v  radostné a otevřené atmosféře všech zúčastněných. Kněží i jejich rodiče se podělili o své prožitky a my jsme si uvědomili, jak je důležitá modlitba v našem životě. V 16 hodin jsme společně slavili mši svatou a po ní byla společná hodinová adorace. Sobotní den byl krásným darem od Pána pro nás pro všechny. Děkujeme za postní obnovu, někteří prožili svatou zpověď. Znovu jsme si uvědomili, že společenství Modlitby matek nás i naše blízké velmi obohacuje. Povzbuzujeme proto i ty, které by se k nám chtěly připojit a cítí potřebu modlit se za své děti, vnuky, rodiny a kněze, že mohou navštívit naše setkání v Otaslavicích. Na závěr cituji slova otce J. Červenky: „Věřím, že Vám, které jste přijaly spiritualitu hnutí MM, jde rovněž o obnovu nejen Vás a Vašich dětí, rodin, ale i nás kněží, národa a celé společnosti.“                                                    Marie Plachá, Otaslavice


                                                                                                               Pozvánky


Děkanátní setkání mládeže před Květnou nedělí

Milí mládežníci, opět Vás zveme na děkanátní setkání před Květnou neděli. Toto setkání se uskuteční v sobotu 27. 3. 2010 na Cyrilometo-dějském gymnáziu v Prostějově. Začátek je plánován na 10:30, ukončení cca v 16:30. Setkání je společné i pro děkanáty Konice a Vyškov, takže můžeme zaručit, že poznáte mnoho nových přátel. Vy, kdo chcete jet, ozvěte se na mail: sevrovalucie@seznam.cz a domluvíme se na odvozu do Prostějova. Informace - http://dekanatko.dpv.cz.

***********************************

Setkání seniorů a minipoutě

Nejbližší setkání seniorů je tuto středu 24.3.2010 v 17 hodin na faře v Brodku. V loňském roce byla v Tištíně primice                 P. Františka Dostála, který je nyní kaplanem ve Valašských Kloboukách. Televize Noe celou primici natáčela a my si ji můžeme tedy na setkání pustit. Takže určitě přijďte!

Pokud bude příznivé počasí, tak od dubna bychom v rámci setkávání seniorů opět začali jezdit na minipoutě. (21.4., 12.5. a 16.6.) Za těch několik let jsme již navštívili hodně míst a proto asi bude už těžší vymyslet, kam zajedeme. Pokud byste měli nějaký nápad, řekněte ho mně nebo paní Kovaříkové či Večeřové. Již nyní se těším, že se společně budeme modlit na blízkých místech, které ale mnohdy navštívíte poprvé.

„Květný pátek“ ve Sloupu

Sloup v Moravském krasu patří k sedmi nejvýznamnějším poutním místům brněnské diecéze. K Bolestné Matce Boží míří každoročně na "Květný pátek" tisíce poutníků.

Letošní program hlavního dne sloupských poutí začne tradičně v předvečer Květného pátku. Ve čtvrtek 25.3. od 17.30 hodin bude probíhat v kostele modlitba sedmibolestného růžence, po ní následuje bohoslužba, které bude předsedat místní duchovní správce R.D. Karel Chylík. Program během Květného pátku 26.3. bude naplněn především poutními bohoslužbami.

 Přehled bohoslužeb a celebrantů:

v 5.00 hodin: celebruje R.D. Mgr. Ervín Jansa

v 6.00 hodin: R.D. Dr. Pavel Konzbul

v 7.00 hodin: R.D. Mgr. Jiří Kaňa

v 8.00 hodin: otcové pauláni z Vranova

v 9.00 hodin: P. Marian Rudolf Kosík, OPraem, opat novoříšský

v 10.30 hodin: Mons. Vojtěch Cikrle, biskup brněnský

v 18.00 hodin: P. Josef Hudec O.Cr.

 Ve 13 hodin začne odpolední program sestávající z pobožnosti křížové cesty a svátostného požehnání. Během celého dopoledne bude pro věřící příležitost ke slavení svátosti smíření.

Malý a velký tábor 2010


I když teprve před pár dny se nám rozpustil sníh, tak letní tábory dětí se již začaly připravovat.

Malý tábor pro děti 1. – 4. třídy bude v termínu 9. – 17. července 2010 ve Velkém Újezdu u Olomouce.

***********************************

Vážení rodiče, milé děti, i přes loňský malý zájem o velký tábor a přes všechny pochybnosti, jestli v letošním roce klasický tábor uspořádat, Vám oznamujeme, že i o letošních letních prázdninách tábor pro děti                                          5. - 9. třídy plánujeme. Pobyt v tee-pee stanech se uskuteční v termínu 18. - 28. července 2010. Tábořiště se nachází cca 3 km od vesničky Železná Horka, asi 9 km od Přibyslavi. Více informací se zavčas dozvíte.        Jen Vás prosíme, abyste počítali s výše uvedeným termínem tábora. Pošlete, prosíme, Vaše děti na tábor.                       


Změny v redakci Farního Čtyřlístku

Milí farníci, chtěla bych Vám oznámit, že po několika měsíční spolupráci na tvorbě Farního Čtyřlístku s touto službou s časových důvodů musím skončit. O Čtyřlístek jsem se starala moc ráda. Chtěla bych Vám poděkovat, že jste ochotně dodávali příspěvky. Vždy, když je uzávěrka, nestačila jsem se divit, že mi přicházely všechny články. J Ještě jednou děkuji. Věřím, že tato Vaše spolupráce na společném časopise bude trvat i nadále.                                                                                                                                    Lucka


Služba a úděl varhaníka začátečníka


Milí farníci, zvláště z Brodku, je to několik měsíců, co se snažím doprovázet mše svaté v Brodku hrou na varhany.  Dovolte mi podělit se s Vámi o několik málo zkušeností ze své krátké varhanické „kariéry“. Je asi na místě, abych nejprve popsala, jak jsem vůbec k hraní na varhany dospěla. Je tomu už několik roků (asi pět), kdy jsem měla možnost vůbec poprvé sednout za „královský nástroj“, jak se varhanám hrdě říká. :-) Na výzvu Václava Večeře, který zjistil, že mám za sebou několik roků hry na klavír, jsem jednoho slunného, téměř letního dne přijela do Želče, abych si vyzkoušela, jak varhany fungují, co to obnáší a podobně. Po tomto prvním setkání za hracím stolem mi Václav nabídl, že by mě hrát na varhany učil. Já jsem ze začátku moc nevěřila tomu, že bych někdy mohla hrávat třeba při mších svatých a už vůbec ne, že by konkrétně po mně Bůh chtěl, abych mu tímto způsobem sloužila. Byla jsem přesvědčená o tom, že k hudbě příliš nadání nemám a že to přece nikdy nemůžu zvládnout (o tom však ještě později). Každopádně jsem hudbu měla vždycky ráda, tak jsem si řekla, proč to nezkusit. Vlastně jsem o tom ani moc neuvažovala. Začalo období asi dvou roků, kdy jsme se jednou za dva týdny s Václavem scházeli a hráli. Ze začátku to byla jednoduchá cvičení, pak jsme začali s jednoduššími doprovody kancionálních písní, které Václav psal, později jsme si zahráli i něco z „klasiky“… Setkala jsem se s úplně jiným stylem výuky, než na jakou jsem byla  zvyklá z klavíru. Najednou jsem dostala vysvětlení vždy, když jsem se na něco zeptala, Václav byl (a je) trpělivý, nikdy na mě ani trošku nezvýšil hlas (i když bych si to nejednou zasloužila) a když už se mu něco moc nezdálo, dal mi to najevo na jednu stranu velmi elegantně, ale takovým způsobem, že jsem se za svoji nedbalost styděla ještě doma. Většinou byla výuka navíc doplněna o teoretické poznatky, ať už z hudební nauky, tak i třeba ze životů různých skladatelů (převážně duchovní hudby). A co bylo asi nejdůležitější a na co nikdy nezapomenu, bylo to, že Václav dával hraní i hlubší rozměr, ukazoval mi, že je to především služba Bohu a že je to zvláštní Boží poslání a také, a to jsem si odnesla do života asi nejvíce a čerpám z toho dodnes, naučil mě hledat v sobě své schopnosti a hřivny a také je rozvíjet. Pomohl mi pochopit, že i já budu jednou stát tváří v tvář Pánu, který po mně bude chtít, abych mu ukázala, kolik dalších hřiven vyzískala ta jedna, kterou do mě on sám vložil. Přes všechny tyto pozitivní stránky se u mě po nějaké době nadšení pro hru začalo střídat s obdobími krize a nechuti ke cvičení. A období krize se stávalo častějším a delším a vyvrcholilo to tím, že jsme po již zmíněných dvou letech hry s výukou skončili. Začalo další, asi tříleté, období, kdy jsem na varhany víceméně nehrála (nebo jen velmi málo) a tato oblast mého života se propadala stále hlouběji a hlouběji. To, co jsem uměla, upadlo v zapomnění a prakticky jsem nebrala v úvahu, že bych se ještě někdy k hraní vrátila. Ale jak už jsem řekla, k hudbě mám celkem blízko, takže po nějaké době mi začala chybět. Tuto "díru" jsem se snažila "zalepit" (a po nějakou dobu celkem úspěšně) tím, že jsem se opět vrátila ke hře na klavír (a minimálně i k varhanám). To však jen do té doby, než jsem byla nucena věnovat většinu svého času škole a než se můj učitel z klavíru přestěhoval. S tímto celkem neslavně naprosto utichlo vše, co jsem měla do té doby s varhanami společného. Po čase se ale zase někde v hloubce začal ve mně ozývat hlas, který mi připomínal, že mi hudba chybí a že se nerozvíjím. Asi mi svědomí pomalu začalo dávat najevo, že své hřivny mám zakopané v zemi, kde rezivějí. Ale Pán mi dal najevo, že se mnou počítá a že nezáleží na tom, co si já sama myslím o svých schopnostech nebo neschopnostech ke hraní. Začala jsem pomaličku chápat, že asi budu muset sebrat odvahu a jít rozvíjet to, co jsem dostala. Vloni v zimě paní Libánková nemohla kvůli zdravotnímu stavu hrávat. To byl jeden důvod, proč jsem se nějakou dobu snažila hrát v Brodku při mších svatých. Tohle ještě nebylo mé rozhodnutí pro hru, to jen vyplynulo z okolností a řekněme nějaké nutnosti (spíš to asi byla i Boží Prozřetelnost). Každopádně bylo to jedno ze semínek, které ve mně potom klíčilo i v době, kdy už se paní Libánková uzdravila a zase se vrátila. Vše se vrátilo do stejných kolejí jako předtím. Zase začalo období, kdy jsem pomalu zapomínala na hraní. Toto období trvalo až do prázdnin loňského roku. V té době jsem začala reálně uvažovat o tom, že bych začala zase hrát. Sbírala jsem tak trošku odvahu, ale Pán mi pomohl, abych uvěřila tomu, že mi dal úkol hrát a že mi On sám věří. Díky několika okolnostem jsem se tedy v létě rozhodla, že se ke hře vrátím. Tentokrát už to bylo mé vědomé rozhodnutí a těšila jsem se, protože mi to opravdu chybělo. Napsala jsem tedy Václavovi, pro co jsem se rozhodla, s prosbou, jestli by mi nemohl pomoci. Nechtěla jsem ho moc zatěžovat, ale měla jsem zájem, aby mi třeba jednou za měsíc vytvořil nějaký plán, co mám cvičit, abych se někam posouvala. Mám totiž problém učit se sama a je pro mě lepší mít nějaké vedení, alespoň rámcové. Václav měl z mého rozhodnutí radost a pomoc mi přislíbil. Po prázdninách jsme tedy znovu začali se cvičením. Velmi záhy se vše vrátilo tam, kde jsme před několika lety skončili, to znamená, že jsme zase začali každé dva týdny s hodinami hraní, zase mám možnost nechat se obohatit i teoretickými informacemi. Navíc jsem už tentokrát neodolala nabídce účastnit se kurzů pro varhaníky a vedoucí chrámových sborů, které probíhají jednou za měsíc na Cyrilometodějském gymnáziu v Prostějově pod vedením Václava. (Tuto možnost jsem měla i dřív, ale až letos jsem se odhodlala přihlásit se. Dříve jsem opravdu měla pocit, že to není pro mě.) Protože teorie samotná nestačí a také pro to, abych využila to, co jsem se naučila, jsem začala (a to už víte) občas doprovázet mše svaté hrou. Pak se opět začalo zdraví paní Libánkové zhoršovat a z ničeho nic jsem do hraní „spadla“ se vším všudy. Musela jsem zvýšit tempo učení se a zvykat si na množství nových situací. Nejednou jsem šla (a ještě někdy jdu) na mši svatou se strachem, jak to zvládnu. Od základu se změnilo mé prožívání mše svaté. Musela jsem do již zažitého způsobu prožívání nějak zakomponovat i hraní. Musela jsem si zvyknout, že nemůžu klečet nebo stát vždy, když klečí nebo stojí ostatní farníci, že si musím dostatečně dopředu chystat noty, nesmím zapomenout přepnout číslo písně nebo zapnout varhany. To jsou vše takové drobnosti, které na jednu stranu mohou rušit soustředění se na mši svatou, na druhou stranu k úloze varhaníka patří a jsou specifické pro jeho prožívání mše svaté. Musím ale říct, že si na to člověk celkem rychle zvykne a že po nějakém tom měsíci už berete jako samozřejmost to, že místo v lavici sedíte za varhanami a že malý modrý kancionál vyměníte za ten většího formátu a zelené barvy. Naopak, když náhodou nehrajete, máte pocit, jako byste něco zapomněli doma a chybí Vám to. :-) Největším paradoxem při varhaníkově prožívání mše svaté jsou chvíle kolem svatého přijímání. V tomto okamžiku, kdy by se člověk měl soustředit nejvíce, máte právě nejvíce starostí... Však mi to taky dělá největší problém. Ale musím říct, že i když člověk hraje (a nejenom v tomto případě, platí to pro každou službu při mši svaté obecně), může mši svatou prožívat naplno, musí si ovšem hledat své vlastní způsoby, jak. Třeba hru po svatém přijímání chápat jako svou vlastní a jedinečnou modlitbu, nebo se ztišit na chvíli až po mši svaté. Svou hru beru jako službu. Je to pro mě také způsob, jak prožívat mši svatou jinak. Mým cílem je, aby hra i zpěvy odpovídaly liturgii a vhodně ji doplňovaly a aby také Vás, ostatní věřící, více vtáhly do bohatství liturgie a motivovaly Vás k jejímu lepšímu prožívání. To je také důvod, proč se občas učíme nové písně, nejen z Kancionálu... Vím, že změny nejsou vždy příjemné a že si mnohdy musíte říkat, co zase po Vás chci, nebo jak tu hru zase kazím... Pro mě je to také změna. Musím ale říct, že když se v Brodku učíme nějakou novou píseň, jde Vám to moc pěkně a dělá mi radost, když Vás potom z kůru slyším, jak pěkně zpíváte. Nějak jsem se rozepsala, ale mám pocit, že bez toho dlouhého vysvětlování by tento článek nebyl úplný. Tak snad odpustíte, že jsem Vás zahrnula tolika informacemi. Na závěr bych chtěla poděkovat. V první řadě Bohu, že nás i přes všechny naše nedostatky a selhání přivádí zase zpátky na svou cestu a za to, že Jeho vůle dokáže zaplnit srdce člověka. Také bych chtěla poděkovat za to, že mi poslal tak dobrého učitele varhan. Také Tobě, Václave, i touto, trošku oficiálnější, cestou děkuji. Za všechno. Nesmím zapomenout poděkovat ani svému Jožkovi, který se velmi rychle a s nadšením vžil  do role registrátora a velmi mi tak usnadňuje hru při mši svaté. A také děkuji za to, že má se mnou dostatek trpělivosti i ve chvílích,  které trávím na varhanickém kurzu nebo na hodinách. Děkuji také holkám ze scholy, i tam mnohdy přináším změny. Díky, že jste jim otevřené a ochotné učit se. A v neposlední řadě děkuji Vám, milí farníci z Brodku za to, že ochotně a s nadšením zpíváte a že dokážete přijmout některé novinky. Vím, že to není vždy lehké a samozřejmé. Můžu dodat jen jediné. Nepřijímáte je kvůli mně, ale především kvůli sobě. Cílem toho všeho je to, abyste lépe vnímali Boží přítomnost při mši svaté a abyste hlouběji pronikli do liturgie. Nesmíme zapomínat, že i když je hudba při liturgii důležitá a potřebná, není naším cílem, nýbrž jen prostředkem.         Lucka

Setkání přátel radia Proglas a malý pohled pod pokličku

Dnešní svět postrádá dobré zprávy. Jsme zahlcování pohledem na násilí, války a skandály, které nám poskytuje tisk i televize. Upevňuje se v nás tak přesvědčení, že se přece jen máme dobře a že jsme lepší než ti druzí. Dnes jsme nasycení, informovaní, oblečení, není nám zima a celkově se dá říci, že to jde. A co duše? Smysl života? Stáří? Blízcí lidé z rodiny? Jsou i zdroje, odkud můžeme čerpat povzbuzení v těchto oblastech? Díky Bohu ano a v letošním roce už patnáct let. Radio Proglas je společenstvím lidí, kteří usilují o to, aby se dnešní člověk necítil tolik osamocený či dezorientovaný, a snaží se vnést trochu radosti do života každému, kdo o to bude stát. Od počátku svého vysílání počet jeho posluchačů rychle narůstal, a proto vznikl nápad sdružit je do Klubu přátel radia Proglas. Brzy na to začal pro přispívající posluchače vycházet čtyřikrát do roka také zpravodaj, v němž je obsažen program vysílání a různé další informace (hospodaření aj.). Vyvstala potřeba doručovat jej k jednotlivým posluchačům. Protože náklady na poštovné by byly velmi vysoké (počet odebírajících posluchačů dnes dosahuje 37.000), následovala k posluchačům od vedení radia výzva ke spolupráci. Takto vznikli KaPři – Kamarádi Proglasu. Jejich posláním je především doručovat Zpravodaje k jednotlivým posluchačům, zprostředkovat přihlášky ke členství do Klubu přátel a odesílat hromadně jejich dobrovolné příspěvky a dary, což je pro obě strany finančně výhodnější, než když tak činí posluchači jednotlivě. Pro tyto blízké spolupracovníky je vždy jednou ročně v lednu připraveno setkání. Je povzbudivé a udivující sledovat, z jaké dálky se tito lidé sjíždí (Proglas má dnes kolem tisícovky těchto spolupracovníků, a to již v celé republice). Setkání to bývají milá a přátelská, protože mnoho z nich se již navzájem zná. Dopolední program je vyplněn informacemi, zpestřen překvapivým vystoupením (letos účinkoval se svým cimbálem prostějovský děkan P. Jan Mach) a představováním jednotlivých pracovníků a jejich profesí. Po společné modlitbě Anděl Páně, vysílané živě do éteru, následuje oběd, mše sv. a kolem 15.00 se již všichni obtíženi balíčky se Zpravodaji rozjíždějí do svých domovů a farností. Programová nabídka radia Proglas je velice pestrá a každý si jistě vybere pořad, který by ho zajímal. Kompletní přehled naleznete jednak v Katolickém týdeníku, časopisu Naše rodina a na www.proglas.cz. Z duchovních pořadů doporučuji přenos mše svaté, který probíhá ve všední den v 18.00 a v neděli v 9.00 a jehož by mohli využít staří a nemocní, kteří se již do kostela tak často nedostanou, nebo večerní modlitbu růžence. Velice zajímavé bývá také každý den hodinu před polednem čtení na pokračování. Maminkám či ženám v domácnosti jistě udělají radost dopolední pořady Kafemlýnek a Magdazín, v kterém se střídají zajímaví hosté a hovoří o aktuálních otázkách života. Poučné jsou čtvrteční Minuty pro zdraví, milovníci hudby zase ocení pořady Hrajte kapely či Folklorní okénko. Proglas nezapomíná ani na děti, kterým přináší v úterý pořad Barvínek, soutěž Proglaso v neděli dopoledne a každý den před spaním pohádku. Věřím, že se za dobu svého vysílání stalo radio Proglas také vaším každodenním dobrým společníkem. Pokud byste stáli o více informací, přihlášku ke členství v Klubu radia Proglas či chtěli pomoci s posláním vašeho finančního daru, ráda vám vše zprostředkuji.                         KaPr Jana Večeřová, mobil 731 40 20 06


Velikonoce

Tři velikonoční dny nás přivádějí k jádru křesťanské víry: k utrpení, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Jsou to dny, které bychom mohli považovat za jeden jediný den: představují srdce a ohnisko celého liturgického roku jakož i života církve. O Velikonocích vstupujeme do téže atmosféry, jakou prožíval Ježíš kdysi v Jeruzalémě. Chceme v sobě probudit živou vzpomínku na utrpení, které Pán podstoupil pro nás, a připravit se na radostné slavení Zmrtvýchvstání. Kristus opravdu vstal z mrtvých, smrt nad Ním již nemá žádnou moc. .... Působivé velikonoční obřady nám dávají příležitost prohloubit smysl a hodnotu našeho křesťanského povolání, které pramení z velikonočního tajemství, a konkretizovat je věrným následováním Krista za všech okolností, jako to činil On, až k velkodušnému odevzdání se.                                                                                   Benedikt XVI.

Vyprošuji vám všem požehnané svátky velikonoční. P. Petr Hofírek.

SelectionFile type iconFile nameDescriptionSizeRevisionTimeUser
ċ

Stáhnout
Vydáno 21. března 2010  1714 kB verze 1 20. 3. 2010 6:41 Petr Hofírek
SelectionFile type iconFile nameDescriptionSizeRevisionTimeUser
Ċ
Zobrazit Stáhnout
  314 kB verze 2 22. 5. 2009 8:08 Petr Hofírek
Ċ
Zobrazit Stáhnout
Vydáno 14. září 2008  353 kB verze 5 22. 5. 2009 8:08 Petr Hofírek
Ċ
Zobrazit Stáhnout
Vydáno 2. listopadu 2008  364 kB verze 2 22. 5. 2009 8:08 Petr Hofírek
Ċ
Zobrazit Stáhnout
Vydáno 21. prosince 2008  672 kB verze 2 22. 5. 2009 8:08 Petr Hofírek
Ċ
Zobrazit Stáhnout
Vydáno 15. února 2009  728 kB verze 2 22. 5. 2009 8:08 Petr Hofírek
Ċ
Zobrazit Stáhnout
Vydáno 5. dubna 2009  1702 kB verze 2 22. 5. 2009 8:08 Petr Hofírek
ċ

Stáhnout
Vydáno 17. května 2009  513 kB verze 3 28. 6. 2009 22:52 Petr Hofírek
ċ

Stáhnout
Vydáno 28. června 2009  1167 kB verze 2 11. 9. 2009 5:59 Petr Hofírek
ċ

Stáhnout
Vydáno 13. září 2009  1348 kB verze 2 9. 11. 2009 0:54 Petr Hofírek
ċ

Stáhnout
  2859 kB verze 2 9. 11. 2009 0:54 Petr Hofírek
ċ

Stáhnout
Vydáno 1. listopadu 2009  1694 kB verze 6 11. 1. 2010 5:54 Petr Hofírek
ċ

Stáhnout
Vydáno 20. prosince 2009  604 kB verze 2 6. 2. 2010 4:57 Petr Hofírek
ċ

Stáhnout
Vydáno 7. února 2010  2650 kB verze 4 20. 3. 2010 6:42 Petr Hofírek
Comments