„Ferraťácká“ výprava - Ludmila Vjaclovská

„Ferraťácká“ výprava

Pobyt v italských Alpách byl naprosto úžasný! Krása přírody snad musela okouzlit každého účastníka.  Nádherné trasy, které vybral otec Petr, nabízely všem nejrůznější dobrodružství. Naše malá skupinka vybavená pro zajištěné (lezecké) cesty v Dolomitech, si přišla na své sice jen dvakrát, nicméně stálo to za to! Dobrodružnou trasu v pravém slova smyslu jsme si prožili na části válečné stezky připomínající boje za první světové války nedaleko známého místa Drei Zinnen. První překvapení na nás čekalo hned po výstupu z autobusu u chaty Rif. Auronzo v podobě chladného počasí s ostrým větrem. Odtud jsme ještě společně o statními putovali do sedla Paternsattel. Tady se naše cesty rozdělily.  Radka, Tomáš a já jsme odhodlaně vystoupili k počátku jištěné trasy. Protože před námi nastupovalo tuto cestu několik turistů, nebylo kam spěchat. Čas jsme využili k potřebnému navázání včetně vzájemné kontroly a posilnění čokoládou. Než jsme vyrazili na cestu, zjistili jsme, že nás bude následovat česká čtyřčlenná rodina, kterou jsme však během cesty už nepotkali. Naše trasa byla většinou lemována drátěnými lany, některé části vedly tunely. Krásné pohledy nám nabízely štěrbiny a skalní okna. Výšky, v kterých jsme se pohybovali a z kterých jsme obdivovali výhledy na nádherné dolomitské vrcholy či pohled do nejrůznějších roklin, byly téměř vesmírné. Zároveň jsme se snažili vnímat prostředí hor z pohledu vojáků ve válce. Představovali jsme si, kudy chodili, jak se asi snažili přežít těžké podmínky v horách, přitom atakováni nepřáteli. Většinu cesty jsme se museli jistit lany a karabinami. Pohodové postupy se střídaly s těžkým lezením vzhůru a také nelehkými sestupy. Největší dobrodružství nabízely úseky se zmrzlým sněhem. Zajímavé pro nás bylo, když jsme zjistili, že lana, která nás mají jistit, vedou hlubokým sněhem a jsou tedy pro nás téměř nepoužitelná. Sněhové masívy bylo možné překonat pouze po jejich zmrzlém povrchu. Lana připoutaná skobami ke skálám, dalo by se říct jediná jistota některých úseků, mělo nahradit volné lano, které nám nabízelo alespoň malou ochranu před úplným vychýlením se  od postupového směru při případném sjezdu či pádu. Mnohokrát nám hrozilo uklouznutí na sněhu. O napětí se mi postaralo jedno vysmeknutí batohu, který tak tak nezahučel ze srázu. Trošku jsem si na skálách podřela prsty, takže sníh splnil i potřebnou hojivou úlohu a pomohl mi rychle zastavit krvácení. Na úsecích, které jsme museli zvládnout lezením po čtyřech zmrzlým sněhem (ne vždy bylo možné se někde jistit) jsme ztráceli kontrolu nad citlivostí v rukách. Nabízela se možnost použít rukavice. Osobně jsem však dala přednost bolesti až necitlivosti rukou před nebezpečím, že mi ruce budou na lanech klouzat nebo že ztratím přímý (pro mne jistější) kontakt s povrchem, kterého se držím, ať jsou to lana, skály nebo sníh. V takových situacích si člověk dost dobře uvědomí, jak „holý“ život vlastně je, když se setká s drsností přírody, která nenabízí kompromisy. Na nejtěžším sestupovém sněhovém úseku jsme prověřili i vzájemnou toleranci při míjení s turisty v protisměru. Během naší trasy bylo i několik humorných situací. O některé se z mého pohledu postarali moji společníci Radka a Tomáš. Myslím, že jsem dost dobře „vlála“ mezi Radčinou zodpovědnou a podle mně až příliš opatrnou povahou a Tomášovou tendencí spíše riskovat, moc neřešit nějaké nebezpečí. Odtud pramenily některé humorné komentáře pronesené v těch nejzajímavějších chvílích. Myslím, že kdyby nám rozuměli lidé lezoucí před námi nebo v protisměru na sněhových úsecích či v tunelech, asi by se také dost nasmáli. Komunikace, nebo spíš snaha našich horských společníků navázat kontakt s námi, by vydala na další veselou kapitolu. Každopádně vyprovokovala hodně úsměvů či zajímavých mezinárodních komentářů. Byla však i pomocí, když jsme hledali správný směr. Například světlo baterek na konci tunelu, ač nám asociovalo zkušenosti lidí s klinickou smrtí, nám také pomohlo, když jsme si nebyli jisti, zda jdeme dobře. Ne vždy jsme si během cesty byli jisti správným směrem. Italské značení tras bylo chabé, nemluvě o dokonalé schovávané díky sněhovým pokrývkám. Naše dobrodružná zajištěná trasa s velkou dávkou adrenalinu skončila u chaty Drei-Zinnen Hütte, kde jsme se setkali s otcem Petrem, Jirkou a Vaškem. Následoval společný sestup do údolí Val di Rimbon. Cesta tímto nádherným údolím byla skvělým zakončením celodenní túry, na kterou budu dlouho a ráda vzpomínat.

Chci velice poděkovat za možnost prožít tak pěkný týden ve společnosti příjemných lidí, za společné sdílení víry i uchvácení přírodou.

Ludmila Vjaclovská 
 
 
 

Comments