První týden

1. TÝDEN: Bůh je zde - Ježíšova přítomnost v Duchu svatém

"Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný." (J 3, 16)

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Základem mého vztahu s Bohem není mé hledání a mé otázky po Bohu, nýbrž Boží příklon ke mně, Boží darování se mně. Já nepotřebuji "dokazovat" jeho přítomnost, jako by jeho existence byla na tomto důkazu závislá, nýbrž on je zde, "absolutně", to znamená nezávisle na jakékoli jiné bytosti, také nezávisle na mém myšlení. Jde tedy především o to, abych si tuto skutečnost živě postavil před oči.

Pak jej odkryji nejen ve slovech Písma, nýbrž i ve všech situacích svého života, v lidech, ve všech věcech, jež mě obklopují, v celém stvoření, a konečně i ve mně samotném. Bůh je přítomen všude: neexistuje žádný "bez-božný" prostor v tomto světě. Pokoušejme se jej všude odkrývat a klanět se mu. Náš pohled se tak k němu bude jakoby sám od sebe stále nově pozvedat, budeme stále nově vstupovat do dialogu s ním a budeme prožívat pocit úcty, vděčnosti, úžasu, tiché radosti: Ano, jsi zde! Také tady u mně, ve mně!

Je dobře možné, že se přitom promění můj obraz Boha, má představa o Bohu. Mnozí z nás máme v sobě skrytý jakýsi podvědomý strach a jakési obavy, jestliže myslíme na Boha. Bůh chce tento strach a tyto obavy rozptýlit. Chce mi ukázat, že je od základu své bytosti dobrý a že to se mnou myslí dobře. Proto mně dává své "zjevení", důvěrně mi odhaluje svoji podstatu, své srdce: Bůh je pro mě otcem i matkou.

V Ježíši se Bůh stává mým bratrem a přítelem. Kolik lidí je dnes osamocených. Byli by šťastni, kdyby měli nějakého člověka, se kterým by mohli alespoň tu a tam mluvit. Náš nebeský Otec ví o této osamělosti a dává nám člověka, se kterým můžeme žít: svého Syna. V něm se pro nás on sám stává přítomným (J 14, 9). Po svém vzkříšení je Ježíš v tomto světě přítomen novým způsobem: skrze svého Ducha. Tak je pro něj možné být na všech místech zároveň a pro každého jednotlivého člověka zcela a plně přítomným. Neboť: "Duch Páně naplňuje celou zemi" (Mdr 1, 7). Tento Duch se ve mně chce stát životní silou, chce mi být tak blízko, jako je dech v mých plicích a krev v mých žilách: Chce se pro mě stát teplým, pulsujícím životem. Takto blízko je nám Bůh.

 

1.den - Ex 3, 1 - 6. 13 - 17

 

1 Mojžíš pásl ovce svého tchána Jitra, midjánského kněze. Jednou vedl ovce až za step a přišel k Boží hoře, k Chorébu. 2  Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím stráven. 3  Řekl si: "Zajdu se podívat na ten veliký úkaz, proč keř neshoří." 4  Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval. I zavolal na něho Bůh zprostředku keře: "Mojžíši, Mojžíši!" Odpověděl: "Tu jsem." 5  Řekl: "Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá." 6  A pokračoval: "Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův." Mojžíš si zakryl tvář, neboť se bál na Boha pohledět.

.......

13  Avšak Mojžíš Bohu namítl: "Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?" 14  Bůh řekl Mojžíšovi: "JSEM, KTERÝ JSEM." A pokračoval: "Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám." 15  Bůh dále Mojžíšovi poručil: "Řekni Izraelcům toto: »Posílá mě k vám Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.« To je navěky mé jméno, jím si mě budou připomínat od pokolení do pokolení. 16  Jdi, shromažď izraelské starší a pověz jim: »Ukázal se mi Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, a řekl: Rozhodl jsem se vás navštívit, vím, jak s vámi v Egyptě nakládají, 17  a prohlásil jsem: Vyvedu vás z egyptského ujařmení do země Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců, do země oplývající mlékem a medem.«

 

Bůh svůj lid, který trpí v egyptském otroctví, nenechává bez pomoci (srov. Ex 2, 23 - 25). Ukazuje se nejprve Mojžíšovi jako "Jsem, který jsem," jako přítomné bytí, které nakonec vede k osvobození. - A takovým se chce Bůh ukázat i mně.

 

(Další možné texty - Iz 41, 8 - 14; 43, 1 - 5)

 

2.2.4. Dnes: Nové hledání

Hledáme-li podobné stopy, začíná to většinou velmi jednoduše. Na jednom shromáždění spolupracovníků BDKJ referoval jistý duchovní pastýř mládeže o informativní cestě do USA, při níž poznal Charismatickou obnovu, a pak pozval mladé lidi na společný víkend. Jeden z účastníků píše:

"Přesto, že jsem důslednému křesťanskému životu tehdy mnoho smyslu nepřikládal, na tento víkend jsem se přihlásil. Dnes už si přesně nepamatuji, co se v oněch dvou dnes dělo, ale vím ještě, že velmi mnoho bylo pro mne cizí a nezvyklé a že ve mně vznikl jakýsi ’obranný mechanismus’. Spontánní modlitba - k tomu ještě velmi osobní - před více než čtyřiceti lidmi mi připadala prostě nemožná. Měl jsem potíže vůbec jen mluvit s cizími lidmi.

Zpovědní rozhovor první večer byl asi prvním impulsem k překonání této uzavřenosti. Dostalo se mi odvahy alespoň trochu vyjít ze svého nitra a při bohoslužbě jsem dokázal volně vyslovit přímluvnou modlitbu. Dnes se často směji sám sobě, ale tehdy jsem poznal, že se svojí uzavřeností jsem nebyl žádná výjimka, spíše naopak.

Navenek neměly tyto dny ve společenství zpočátku žádné účinky, ale jsem si vědom, že jsem se domů vracel s ohromnou radostí a vědomím, že jsem našel nějaký vztah k Bohu. Pravidelné modlitební večery, kde se již po několik týdnů scházelo více než třicet účastníků, se brzy staly nejdůležitější součástí mého modlitebního života. Trvalo chvíli, než jsem zpozoroval, že svůj kontakt s Bohem nemohu omezit jen na pár hodin v modlitebním kroužku. Následovalo údobí intenzivního studia Písma a z toho docela pomalu vyrostla určitá věrnost Pánu. V tomto čase hledání a zkoumání jsem prožíval: Bůh je zakusitelný, v životě je realitou, v modlitbě živým protějškem, je tím, kdo mě začal uvádět do pohybu. Ve výčtu ovoce Ducha svatého jmenuje Pavel po lásce na druhém místě radost. Z této radosti darované do Boha vychází síla, která mě stále nese."

 

2. den - Iz 49, 14 - 17

 

14  Sijón říkával: "Hospodin mě opustil, Panovník na mě zapomenul." 15  Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. 16  Hle, vyryl jsem si tě do dlaní, tvé hradby mám před sebou stále. 17  Tvoji synové už pospíchají. Ti, kdo tě bořili a ničili, od tebe odtáhnou.

 

Lid Izrael je ve vyhnanství v Babylóně: Nechal jej Bůh bez pomoci? Ne, jeho láska je ještě mnohem větší než láska otcovská a mateřská!

 

(Další možné texty - Iz 63, 16; 66, 10 - 13; Ž 27)

 

1.1.1. Základní zkušenost

Nová touha: V mnohých se probouzí přání hledat a milovat Boha z celého srdce a ze všech sil. Často se uvolňují dlouho zasunuté naděje a začínají se rozvíjet schopnosti, které jsme předtím u sebe nikdy nepostřehli.  Boží zaslíbení jsou znovu aktuální a my se učíme novým způsobem brát Boha vážně a svěřovat mu všechno, i malé a konkrétní věci každodenního života.

Na této cestě znovu poznáváme, jak rozsáhlé a pronikavé je společenství, ke kterému Bůh v Nové smlouvě každého jednotlivě zve: Bůh čeká na odpověď mého odevzdání se, aby on sám mohl být můj Spasitel a Pán, který mne vede ze smrti k životu a jemuž já nyní náležím celým svým bytím. Je-li pro nás tato cesta mnohdy tvrdou školou, je bolest obrácení a očišťování přece stále provázena vnitřním pokojem a často také nesena překvapením a hlubokou duchovní radostí.

Odpověď člověka: Krok odevzdání probíhá, jestliže je k němu jednotlivec pozván a vidí, že je k němu vnitřně způsobilý. Tomuto kroku se dostává zcela zvláštní rozhodnosti     a závaznosti, když se děje před svědky. A tak mnozí vyslovují toto nové "ano" vůči Bohu v modlitebním společenství, které je provází svou modlitbou. Těžiště tohoto dění neleží jen v obnově křestního slibu, nýbrž často také v obnově  základních duchovních postojů, které vyplývají z dosavadního průběhu života. S tím je spojena prosba o plnost Ducha.

Boží příklon - charis: Často jsme udiveni, jak Bůh na tuto prosbu štědře odpovídá, zatímco zároveň mnozí jiní zakoušejí tento milující Boží příklon (charis - milost) i bez výslovné prosby, mnohdy zcela překvapivě (ať už se to děje jednotlivě nebo ve společenství, v pozvolném vývoji nebo - nezřídka -  v náhlém uchvácení). Pro mnohé to znamená odloučení se od negativní, úzkostí a bázní zatížené představy o Bohu a obrácení se k pozitivnímu obrazu "Otce našeho Pána Ježíše Krista". S radostí z Boha a s díkem za jeho otcovskou péči mizí myšlenkové výkony a namáhavé úsilí v náboženském životě a roste schopnost vložit se bez nedůvěry a úzkosti do Božích rukou. Jiní prožívají spíše bolestné pohnutí, spojené se silou k trpělivosti a důvěře. Je možné, že musí dlouho čekat na osvobození a radost. Vždy se však dostanou do pohybu oblasti, kterými člověk sám není schopen disponovat, takže každý ví: Nyní ve mně působí někdo jiný (J 3, 8).

 

3.den - Iz 55, 1 - 6

 

Izajáš 55:1  "Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko! 2  Proč utrácíte peníze, ale ne za chléb? A svůj výdělek za to, co nenasytí? Poslechněte mě a jezte, co je dobré, ať se vaše duše kochá tukem! 3  Nakloňte ucho a pojďte ke mně, slyšte a budete živi! Uzavřu s vámi smlouvu věčnou, obnovím milosrdenství věrně Davidovi prokázaná." 4  "Hle, dal jsem ho za svědka národům, národům za vévodu a zákonodárce. 5  Hle, povoláš pronárod, který neznáš, pronárod, který tě nezná, přiběhne k tobě kvůli Hospodinu, tvému Bohu, za Svatým Izraele, který tě oslavil." 6  Dotazujte se Hospodina, dokud je možno ho najít, volejte ho, dokud je blízko.

 

Bůh mě miluje a chce o mně pečovat. Toto zaslíbení pro lid ve vyhnanství platí i pro mě. Jestliže budu následovat jeho pozvání, budu jej poznávat. On mě bude vybavovat silou a mocí a jeho láskyplná péče bude pro mě jako živá, proudící voda.

 

(Další možné texty - Jr 31, 3; 29, 11 - 13; Ž 33)

 

2.7.6. Svět, ve kterém se Bůh stává člověkem

Duch Boží chce obnovit celý svět - také skrze nás. Osobní výpověď kněze po čtyřměsíčním pobytu v Anglii mluví za mnohé, jejichž pohled byl nově otevřen pro moc Božího Ducha, která proměňuje svět:

"Od února jsem bydlel ještě se šesti spolubratry v Londýně - městě nevyčerpatelných možností. Bílí i černí, chudí i boháči, domácí i emigranti z celého světa zde žijí spolu vedle sebe. Tak trochu se zde zrcadlí mnohotvárnost celého světa a jeho problémy. Půda jistoty je velmi křehká, a přesto toto město s deseti milióny obyvatel je schopno člověka povzbudit a nadchnout. Vedle prvotřídních kulturních zážitků (jako hudba, film, divadlo) - nehledě na politická setkání na nejvyšší úrovni - se zde konají různé politické akce, např.: boj proti rasismu v jižní Africe, vykořisťování v Indonésii, projevy solidarity s utlačovaným lidem Chile a s těmi, kteří jsou z jistých důvodů vězněni . . .

Hlad: Naše společná úloha spočívala v bližším poznání příčin a souvislostí, které vedou k tomu, že polovina lidstva hladoví. Studium literatury, návštěva vyslanectví, setkání s emigranty a menšinovými skupinami z vývojových zemí nám k tomu měly pomoci. Brzy nám všem bylo jasné, že příčinou hladu není na prvním místě sucho nebo přelidnění. Příčiny je třeba hledat v daleko větší míře v hluboce zakořeněné a téměř všude převládající nespravedlnosti. Hlad a s ním spojený rapidní růst obyvatelstva v ’třetím světě’ odráží odepření lidskosti v politicko-ekonomickém systému vystavěném na zisku, systému, který my všichni (vědomě či nevědomě) schvalujeme.

Společenství: Řešení tohoto problému (této zlobyplné nemoci lidstva - prosadit se na účet druhého) se mi zdá možné pouze tehdy, když se každý jednotlivě obrátí, to znamená, když se zmůže na to, aby k bližnímu, který je v nějakých těžkostech či nouzi, přišel blíž a sdílel s ním jeho bídu - a když se následkem toho kolem těchto lidí utvoří svazek přátelství a vznikne společenství. Teprve ve vzájemném, intenzívním a nezlomném sdílení se s těmi nejchudšími, vznikne spravedlivé lidské společenství, i když se snaha jednotlivce zdá už téměř ztracena.

V posledních čtyřech měsících jsem hledal skupiny a společenství, ve kterých mohou žít ti, kteří jsou vytlačeni z okruhu naší ’výkonné společnosti’ a kterým nanejvýš blahosklonně rozdělujeme příspěvky: lidé bez domova a střechy nad hlavou, nemocní, duševně a tělesně postižení, vězni, nezaměstnaní a sociálně poškození. Mnozí jsou odsunuti do samoty, stávají se apatičtí, bez schopnosti sociálního jednání; mnozí se uchýlí k drogám, protestu, násilí.

Ale v tomto městě žije také bezpočet lidí, kteří se individuálně, ve skupinách či organizacích zasazují o pomoc těm, kteří byli vytlačeni na hranici únosnosti. Mezi komunitami mě učarovaly především ’Společenství misionářek lásky’ (od matky Terezy) a ’Archa’. V ’Komunitě Archa’, kde jsem strávil týden, žijí duševně postižení lidé, o které se starají především mladí. Tvoří - namáhavě a často se slzami v očích, stejně jako s nesmírnou radostí a vzájemnou blízkostí - společenství, které je otevřeno každému bratru. Tam jsem znovu poznal, že člověk, který je odbýván, protože v očích společnosti není ’normální’, má velké osobní kvality, které mohou rozkvést, jestliže se cítí milován a vnímán.

Láska: Docházím k tomuto tématu, protože mě v poslední době velmi zaměstnává. Není to nic jiného než způsob života, ke kterému nás Ježíš slovem a příkladem pobízel: ’Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položil život za své přátele’ (J 15, 12n).

Tento ideál mě hluboce oslovil a stále znovu zakouším neschopnost jej uskutečnit. Poznávám, že nemůžeme sami z vlastního úsilí naplnit ducha a moudrost této lásky - a ne všechno, co nazýváme ’láskou’, je láskou, kterou měl na mysli Ježíš. ’Beze mne nemůžete činit nic’: potřebujeme Ducha samotného Ježíše, musíme být ’pokřtěni v Duchu svatém, znovu se zrodit shůry’. Pak teprve můžeme konat věci, které dnešní svět tak naléhavě potřebuje. Věříme tomuto slovu a tomuto zaslíbení? Svěřujeme Božímu Duchu celosvětovou perspektivu a věříme, že pouze on může také lidi uschopnit k odpovídajícímu politickému jednání a že to také chce? Otevíráme se a svěřujeme se jeho působení?

Jedním z ’míst’ a jednou z ’forem’, kde  tato obnova společnosti získává konkrétní podobu, je také Charismatická obnova, která v církvi - také ve Velké Británii -  pestře rozkvétá. Často jsem se účastnil modlitebních setkání i různých ’dnů obnovy’. Ty je možno přirovnat k jakési ’šatně’, kde každý může být ’vybaven’ Ježíšovým Duchem, aby tak mohl vstoupit do ’svatyně’ lidstva (k chudým, hladovějícím, žíznícím . . .), aby zde zprostředkoval a přiblížil zkušenost: ’Bůh je láska’. Společně pak můžeme pochopit: ’Kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm’ (J 4, 16).

Pouze na bázi trvalého (často bolestného) návratu k naší ’první lásce’, k trojjedinému Bohu, v nás a kolem nás vznikají skupiny a společenství, které mohou změnit naši společnost. Naše země, státy, internacionální vztahy potřebují revoluci: Moc a vykořisťování, hospodářské a militaristické soutěžení musí dát přednost a poskytnout veškerý prostor úctě k člověku a pokorné, vzájemné službě. Kdo z nás nemá toto přání?

Ale kde začneme? Na ’místě’, kde veškeré naše touhy po majetku, uplatnění a postavení přenecháme Duchu lásky, který ’vane, kam chce’ a který nás ’povede, kam nechceme’ (J 3, 8; 2, 18). Teprve v tomto plném odevzdání může Kristus v nás a mezi námi vládnout a budovat své království spravedlnosti, lásky a pokoje."

Při rozjímání o Pavlovi jsme se stali svědky, jak se živý člověk s celou svou bytostí, se svým temperamentem i svou svérázností stal průzračným pro Krista, který přišel, aby svým Duchem zachránil celý svět. Některé stopy tohoto Ducha v našich dnech jsme sledovali. Je to stále ještě stejná síla, jen tato jediná, která stačí na všechny problémy lidstva, protože ona samotná přesahuje "svět". Na druhé straně zůstanou nejen u dnešních lidí, ale i u Pavla mnohé lidské jednostrannosti a nedokonalosti, které Bohu nepřekážejí, aby jej nebo nás mohl použít. Pavel nemá ustálenou zralost a vyrovnanost Ježíšovu a podobně jeho chování není vždy stejným způsobem normou, i když jeho listy jsou psány s přispěním "božské inspirace". Občas smíme za některými jeho reakcemi udělat otazník - stejně jako u mnohých lidí, kteří jsou dnes plni Ducha. To neznamená, že je soudíme, ale že se chceme chránit toho, abychom je imitovali. Spíše jsou pro nás podnětem, abychom se na naší cestě drželi směru, který nám Bůh osobně ukáže. O to jasněji pak vystoupí do popředí působení Ježíšovo, který Pavla přijal do služby i s jeho svérázností a ohraničeností, aby, jak píše Lukáš o Pavlově povolání (Sk 9, 15) "nesl jeho jméno národům i králům".

 

4.den - Ga 4, 1 - 6

 

Galatským 4:1  Chci říci: Pokud je dědic nezletilý, ničím se neliší od otroka, ač je pánem všeho. 2  Je podřízen poručníkům a správcům až do doby, kterou otec předem stanovil. 3  Tak i my, když jsme byli nedospělí, byli jsme otroky vesmírných mocí. 4  Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, 5  aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny. 6  Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče.

 

Toto jsou dva veliké dary, které nám Bůh dává: svého vlastního Syna a Ducha svého Syna, volajícího "Abba, Otče". Skrze ně nás obdarovává zcela novým vztahem k sobě samotnému. Není to žádná nedospělost, jakési vodění na provázku, otroctví, nebo nějaký moralismus vyčerpávající se v plnění předpisů. Je to milující vztah, takový, jaký má syn ke svému otci.

 

(Další možné texty - J 3, 16 n; Ž 63) 

 

Zkušenost s Duchem: "Darem" Božím je především sám Duch svatý, kterého Otcova láska "vylila do našich srdcí" (srov. Ř 5, 5). Prvním křesťanským obcím bylo v bohaté míře dáno zakoušení daru Ducha (Sk 2, 4; 4, 31; 8, 17; 10, 45; 19, 6; Ga 3, 2). Tato zkušenost nabývala v průběhu dějin církve vždy novou, oživující podobu. Dnes mnozí křesťané zakoušejí moc Ducha svatého s hloubkou a živostí připomínající letnice, proto se také mluví o "letniční zkušenosti" nebo o "naplnění Duchem".1

Prvořadým úkolem není vysvětlit tuto zkušenost s Duchem, nýbrž z celého srdce odpovědět Bohu a vydat o tom svědectví lidem. Ve vzájemném sdělování a zkoumání mezi námi vzrůstá jasnost a jistota poznání, že je zde u díla Bůh, který zjevně a novým způsobem působí a oživuje Duchem, jenž nám byl udělen ve křtu a biřmování (Sk 4, 31; srov. ale také Sk 10, 47).

Láska jako dar: Hlavním účinkem Ducha je uschopnění k lásce, k vnitřní připravenosti a ke způsobilosti hledat a plnit Boží vůli. Lásku, tu nelze chápat jako požadavek nebo výsledek vlastního úsilí, nýbrž jako podnět, který se člověka dotýká a se kterým člověk  ochotně spolupůsobí. Tak se láska k Bohu ukazuje např. v nové způsobilosti k modlitbě a v radosti ze slavení eucharistie, ať už v malých skupinách nebo v místní obci. Mnozí nově objevují Písmo svaté, prožívají, jak k nim Bůh dnes mluví svým slovem a jak mu mohou odpovídat. Mimo to se láska projevuje ve vzrůstající způsobilosti žít v rodině, v povolání, v obci a na veřejnosti jako křesťan. Zvyšuje se schopnost vnímat radosti a nesnáze jiných lidí, stejně jako trpělivost při setkávání se s jejich obtížemi. K tomu přibývá síla řešit obtížné situace a čelit mimořádným nárokům ve zdánlivě bezvýchodných situacích. A i když je to znovu a znovu doprovázeno chybami, je růst takovýchto schopností znamením pro působení Ducha svatého (Ga 5, 22n).

Společenství v Duchu: Setkání s živým Pánem, pro mnohé tak překvapující, vyžaduje, aby bylo dále sdělováno. Podobně jako se to přihodilo učedníkům, když se setkali se Vzkříšeným (srov. Sk 4, 20). Toto sdělování a bezprostřední účast na víře a modlitbách jiných znamená vzájemnou posilu (Ř 1, 11n; Mt 10, 32) a přináší nová hlediska do zkušenosti církve. Podobně jako v prvokřesťanských obcích jsou při setkáních a určitých událostech pronášeny improvizované modlitby, určované současnými podmínkami (srov. Mt 11, 25n; J 11, 41n; J 17; Sk 4, 23 - 31, i když evangelisté potom stylizují). K bohoslužbě může každý něco přidat (srov. 1 K 14, 26).

Přijímání jakožto hlavní postoj jednání:  Najednou se každá oblast života stává místem setkání s Bohem. Křesťan smí "nalézat Boha ve všem", a tak prožívá, jak Bůh je ve všem při díle, včetně lidských schopností. Tyto schopnosti jsou stále více zakoušeny jako Boží dary a podle toho jsou také využívány. Tím se ztrácí klamná sebejistota v jednání a uvolňuje se místo základnímu postoji přijímání, díky kterému je veškeré konání o to cílevědomější.

Uschopnění od Boha - charisma: Působení Ježíšova Ducha se v člověku konkretizuje vždy v určitých schopnostech. Taková konkrétní rozličná nadání nazýváme charismata (doslova: dary). Protože korigují a integrují přirozené dispozice, je jejich projev navenek často sotva k rozeznání od ryze lidské aktivity. Přece však leží princip tohoto jednání hlouběji. Mnohdy účinek výrazně přesahuje možnosti příslušného člověka, takže - když se tu projevuje skutečné ovoce Ducha (Ga 5, 22n) - zde Bůh výrazně vystupuje jako ten, kdo jedná. Druhý vatikánský koncil mluví proto o "zářivých nebo prostých charismatech" (věroučná konstituce Lumen gentium, LG 12).

 

5. den - Mk 1, 14 - 15

 

Marek 1:14  Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium. 15  Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu."

 

Nový vztah k Bohu začíná zvěstováním evangelia. Ježíš sám je tímto "radostným poselstvím": v něm je zde přítomné Boží království pokoje. Bůh nám nabízí, že i my můžeme do tohoto království patřit.

 

(Další možné texty - Lk 4, 14 - 21; Žl 34)

 

2.4.5. Dnes: "Sama přítomnost stačila"

Jeden řeholník vypráví: "Dva a půl roku po svém prvním ’semináři’ o životě v Duchu svatém jsem tento seminář prožíval podruhé. Tentokrát jsem se nemusel pro nic rozhodovat ani hledat další svoji cestu: během půl hodiny jsem byl v nejbližší nemocnici. Víc jak rok jsem bojoval proti stále znovu se projevující zemdlenosti a slabosti s nadějí, že po návratu do kláštera by  se můj stav mohl zlepšit. Nemocnice byla pro mne strašnou  představou.  Ale  nakonec  jsem  se vzdal odporu.  Mohl jsem zavřít oči; otevřel jsem je jen, když se kolem mne něco dělo nebo když jsem se chtěl podívat z okna.

Štítek na dveřích zakazoval jakoukoli návštěvu. Poslední, co mi zbývalo, bylo svaté přijímání. Vše ostatní mi unikalo. Z oblíbených modlitebních cvičení mi nezůstalo nic. Přece však mi jedno zůstalo: Ježíš. ’Ježíš, můj Ježíš; Ježíš, Maria . . .’ Na to jsem ještě dokázal myslet. Maria mi ukázala Ježíše, jak jsem to se svými spolubratry bezpočtukrát zpíval v ’Salve Regina’. Pánova přítomnost byla drahocenným darem oněch dlouhých týdnů. ’Odevzdal jsem se ti, jako bych se vložil do čísi veliké ruky’ (Jörg Zink).  Strach a starosti úplně odpadly.  Sama přítomnost stačila. Na Ježíšovu otázku bych dnes musel s apoštoly odpovědět: ’Ne,   v ničem jsem neměl nedostatek’ (srov. L 22, 35).

Ještě jedno musí být řečeno: Stal jsem se ještě více vděčnějším. Když byla po dlouhých vyšetřováních konečně určena diagnóza ’nevyléčitelný’, sotva se mě to dotklo. Snažil jsem se za všechno Ježíši a lidem děkovat, z radosti za bezpečí v Ježíši. Ty nejmenší věci získaly nový lesk: kroky ven z místnosti, pohled na město, které se rozsvěcovalo ve večerním soumraku, každé nadechnutí čistého svěžího vzduchu, chůze ke svatostánku a konečně eucharistie - díkůvzdání u oltáře po pěti měsících."

 

6. den -  Jan 3, 1 - 8

 

Jan 3:1  Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady. 2  Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: "Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním." 3  Ježíš mu odpověděl: "Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží." 4  Nikodém mu řekl: "Jak se může člověk narodit, když už je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit." 5  Ježíš odpověděl: "Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. 6  Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. 7  Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. 8  Vítr vane kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha."

 

Duch svatý je Boží životní silou. Je neuchopitelný jako vítr, je však oživující jako dech a všudypřítomný jako vzduch. Je to, jako by nám říkal: "Jestliže chceš vidět, kým jsem, pozoruj vítr."

(Další možné texty - Gn 1, 2; 2, 7; Mdr 1, 7;  Ez 37, 1 - 14)

 

2.2.2. Zkušenost s Bohem a s Kristem jakožto zkušenost  s Duchem

Nemůže být žádná pochybnost: Ježíš z Nazareta a jeho mladá církev jsou pro Pavla tak silným podnětem, že Pavel sám zcela jasně a nejlépe ví, že to, co se v něm nyní děje, musí být dílem právě tohoto Ježíše, kterého poznává jako Božího Syna: "Tomu, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, se zalíbilo zjeviti ve mě svého Syna . . . " (Ga 1, 15). Zároveň Pavlovi Bůh sám daroval přijetí na místo syna skrze "Ducha přijetí za syny" a "poslal do srdce Ducha svého Syna, Ducha volajícího: Abba, Otče" (Ř 8, 15; Ga 4, 5 - 6). Skutečnost, že Pavel dvakrát charakterizuje zkušenost s Duchem aramejským modlitebním zvoláním, ukazuje, že je zde zachycena původní zkušenost prvních křesťanů (jistě s oporou v Ježíšově modlitebním zvolání - Mk 14, 36).

Podobně původní je i jiné aramejské modlitební zvolání "Maranatha". V 1 K 16, 22 asi nenaznačuje vyhlížení Kristova druhého příchodu, nýbrž znamená: "Pán přišel". Toto volání mohlo v prvokřesťanském shromáždění zaznít především tehdy, když obec Ježíšovu "přítomnost" prožívala zvláště intenzívně: "Pán je zde, je mezi námi skrze svého Ducha." 31 Tím jsou v Novém zákoně oba základní komponenty zkušenosti s Duchem - volání k Otci a vztah ke Kristu - obsaženy v mateřské řeči prvních učedníků.

Pavel udělal první zkušenosti také právě v době, kdy mluvil aramejsky, v aramejsky mluvící obci. Tento proces zřejmě zasáhl tak hluboko, že i nyní mu vyjádření těchto základních vztahů přecházelo přes rty v jeho "křesťanské mateřštině". A tak v těchto formulacích máme před sebou jakoby pralátku křesťanské a pavlovské zbožnosti. V řečtině pak nastupuje výraz "Kyrios": ". . . nikdo nemůže říci: ’Ježíš je Pán’, leč v Duchu svatém" (1 K 12, 3).

Autobiografický odkaz lze předpokládat také za 2 K 4, 6: "Bůh, který řekl: ’Ze tmy ať zazáří světlo’, zazářil v našich srdcích (v mém srdci) . . ."  To není jen učená teologická narážka na Gn 1, 3 nebo Iz 9, 1, nýbrž je to poukaz na to, jak mocně Pavel prožíval onen nový začátek: volání, mocné jako na počátku stvoření! Pro něho se od té chvíle ztotožnila Boží činnost ve stvoření, v dějinách Izraele a v jeho dosavadním životě s činností Ježíšovou (Ga 1, 15). Pavel poznává své vlastní "nové stvoření"  (2 K 5, 17; Ga 6, 15) jako nejhlubší záměr Božího jednání s ním od samého počátku, jako uzdravení od kořenů a Boha zakouší jako stálou tvůrčí sílu ve svém nitru. Světlo, které v něm zazářilo, je "světlo na tváři Kristově" (2 K 4, 6) a hlas, který slyší je hlas Ježíše z Nazareta, jehož volání trvá ještě v Pavlových současnících.

 

7.den - Jan 16, 4 b - 15

 

Jan 16:4b "Neřekl jsem vám to na začátku, poněvadž jsem byl s vámi. 5  Nyní však odcházím k tomu, který mě poslal, a nikdo z vás se mě nezeptá: Kam jdeš? 6  Ale že jsem s vámi tak mluvil, zármutek naplnil vaše srdce. 7  Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám. 8  On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud:

9  Hřích v tom, že ve mne nevěří; 10  spravedlnost v tom, že odcházím k Otci a již mne nespatříte; 11  soud v tom, že vládce tohoto světa je již odsouzen. 12  Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to neunesli. 13  Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít. 14  On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne. 15  Všecko, co má Otec, jest mé. Proto jsem řekl, že vám bude zvěstovat, co přijme ode mne.

 

Ti, kteří k nám přicházejí, jsou tři: Otec skrze Syna v Duchu svatém. A tito tři žijí a jednají stále společně - jeden Bůh ve třech osobách. Na jejich nerozdělitelné jednotě poznáváme, co je to milující společenství. Oni mě zvou, abych měl na tomto jejich společenství podíl. Takto v Kristu patříme k "Boží rodině" (Ef 2, 19).

 

(Další možné texty - Ex 33, 12 - 17; 1 J 1, 1 - 4)

 

1.3.1. Životní zákon církve

Od začátku církve k sobě patří působení Ježíšovo a působení Ducha svatého. I když Synu Božímu zvláštním způsobem patří viditelný řád (vtělení, smrt a zmrtvýchvstání) a Duchu svatému je naproti tomu vlastní vnitřní působení (J 3, 8), činí přece všechno společně, v naprosté harmonii. Podle toho je pro nás každý duchovní prožitek nasměrován do viditelného těla Kristova. Ve víře jsme přesvědčeni, že Božím dílem je obojí: dějinný řád (Písmo svaté, hlásání, svátosti, učitelský úřad a hierarchický úřad) stejně jako vždy nová bezprostřednost života jednotlivců i obcí. Proto nakonec nemůže existovat žádný rozpor mezi těmito dvěma aspekty Božího působení. Protože obojí je vloženo do rukou člověka, není ani jedna, ani druhá složka prosta vývojových chyb a obě jsou korigovány. To se mnohdy děje v bolestném procesu pozvolného porozumění a vzájemného pronikání. Tak jako na jedné straně ve světle našich duchovních zkušeností poukazujeme na viditelnou strukturu  církve, abychom zde našli formu, korekturu a oporu, tak jsme zase ale na druhé straně povinni dbát i vnitřní výzvy Ducha, abychom jí osloveni přinášeli do života církve nové impulsy  a korektivy.

 

2.4.1. Pavel: V Boží přítomnosti

Pokusme se dále naznačit apoštolův vnitřní prožitek. Bůh je pro něho od setkání před Damaškem stálým životním partnerem. Nápadně často zdůrazňuje, že při svém hlásání mluví "před Bohem", "před tváří Boží", "před Otcem" (Ř 14, 22; 2 K 2, 17; 4, 2; 5, 11; 7, 12; 8, 21; 12, 19). To není nějaká asketická snaha nebo požadavek, ale reflexe jeho skutečného života. Je to pro něho obšťastňující dar od Pána, takže "nešel o radu k tělu a krvi",nýbrž "odešel do Arábie", aby mu evangelium "zjevil sám Ježíš Kristus"  (Ga 1, 12 a 16n). Prostě potřebuje čas pro samotu s Bohem, aby zpracoval to, co do něho Pán vložil; a právě v tomto procesu je stále Pánem vyučován.

Přitom  s  úžasem  zjišťuje,  že  Duch  v  něm  působí  poznání (1 K 2, 10 - 16). Je to sám Kristus, kdo ho vyučuje. Ukazuje to podivuhodná samostatnost jeho cesty, vedení Duchem svatým. Když se Pavel odevzdá tomuto proudu, který jej uchvátil, vidí nově nejen svůj vlastní život, ale také poznává, kdo je Kristus a kdo je Otec. Jestliže se jeho pohled upírá až tam, "kde Kristus sedí na pravici Boží" (Ko 3, 1), neznamená to, že hledí do dalekého budoucího nebe. Toto nebe v sobě Pavel zakouší jako prostor, ve kterém se naplňuje jeho životní proměna (jeho "politeuma" - Fp 3, 20n). Tam spatřuje společné bytí Syna a Otce. To, co Pavel říká o Trojici, nemá z nějaké teologické knihy. Není mu také zjeveno hotové dogma, nýbrž ve vnitřním styku s Bohem se mu stává zřejmé, že v Bohu jsou tři, protože Duch ho vede k přebývání u Krista a v Duchu volá "Abba - Otče". Tak vznikají dopisy, ze kterých církev mohla odvodit teologii o Nejsvětější Trojici. Pavel v každém případě poznává tři božské osoby v důvěrném setkávání, a z toho formuje svoji teologii, nikoli naopak. 33

 

 

 

Comments