TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TÝDEN


 

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TÝDEN

14. 10. 2019 - 20. 10. 2019

motto týdne:

 Můj anděl půjde před tebou!“

      

PONDĚLÍ 14. 10. sv. Kalista I., papeže a mučedníka

Lk 11,29-32  Komentář: Řím 1,1-7

Ve středu Pavlova života stojí Kristus. Tak představuje Pavel sebe, své poslání. Dovedu postavit i já svého Pána doprostřed svého života? Co mu zabírá místo?

ÚTERÝ 15. 10. památka sv. Terezie od Ježíše, panny a učitelky církve                                      Lk 11,37-41  Komentář: Řím 1,16-25                                      

Když jsme v pokušení odklonit se od pravého Boha, sestoupíme na úroveň bůžků falešných. A to plodí zkázu. Pro celou společnost.       

STŘEDA 16. 10. sv. Hedviky, řeholnice, sv. Markéty Marie Alacoque, panny                               Lk 11,42-46  Komentář: Řím 2,1-11

Zatvrzelost, kterou Pavel vyčítá Židům, by možná dnes vytýkal některým křesťanům, kteří jsou sobečtí a zabydlení…

 

ČVRTEK 17. 10. památka sv. Ignáce Antiochijského, biskupa                                                    Lk 11,47-54 Komentář: Řím 3,21-30a

Z víry vyplývá moje záchrana. Není závislá na mých „akcích“ ani citech, ale na tom, do jaké míry uvěřím Bohu, že právě mě chce zachránit.     

PÁTEK 18. 10.  svátek sv. Lukáše, evangelisty                                                                             Lk 10,1-9 Komentář: 2 Tim 4,9-17b

Pouze Lukáš, „milý lékař“ je v těžké chvíli s Pavlem. Kéž je mi vzorem ve své stálosti! Jeho evangeliu vděčíme za popis událostí z Ježíšova dětství a přiblížení Ježíšovy matky Marie.

SOBOTA 19. 10. sv. Pavla od Kříže, kněze, zakladatele řadu CP                                      

Lk 12,8-12 Komentář: Řím 4,13.16-18                                                                                  Abrahám opustil svou zabydlenost. Proto jej nazýváme Otec víry. Víra, která je sebejistá a nehledá porozumění – i u druhých – by nebyla vírou, ale pouze jakousi ideologií…

 

29. neděle v mezidobí  - Cyklus C   20. 10. 2019                                                                 

Dnes se v církvi připomínají misie a na mnoha místech se tomu uzpůsobí i program bohoslužby. Liturgické texty 29. neděle v mezidobí nám postaví před oči zajímavé téma: Jaké to je, když nás někdo vytrhne z práce a něco chce. Dobře to známe u dětí, které neodliší chvíle vážné a chvíle, kdy si lze společně hrát. Ale i rodiče vědí, že jsou kromě vážných momentů i chvíle, kdy se jim pouze jednoduše nechce s dětmi hrát či povídat... Podobně je to i s modlitbou a Bohem. Do naší modlitby vstoupí často ochablost. Dnešní neděle nás zve, abychom se nad takovouto ochablostí zastavili.

1.ČTENÍ                                                                                                             

Ocitáme se uprostřed Sinajské pouště poté, co Izraelci odešli z Egypta (před rokem 1200 př. Kr.). Vítězství není v posledku věcí zbraní, ale vytrvalosti v modlitbě. Nezapomeňme, že prohrát znamenalo zemřít, a to jak pro bojovníky, tak i pro ženy a děti. Amalekovci jsou potomci Ezaua a objevují se v Písmu ještě 500 let po této události.

Ex 17,8-13                                                                                            

Amalečané přitáhli a bojovali s Izraelem v Refidim. Mojžíš řekl Jozuovi: „Vyber si muže a zítra vyjdi bojovat s Amalečany, já se zatím postavím na vrchol pahorku s Boží holí v ruce.“ Jozue vykonal, co mu rozkázal Mojžíš, a bojoval s Amalečany. Mojžíš, Árón a Chur však vystoupili na vrchol pahorku. Když Mojžíš měl zdvižené ruce, vítězili Izraelité. Když ruce spouštěl, vítězili Amalečané. Ruce Mojžíšovy se však unavily; vzali tedy kámen, položili pod něho a on se na něj posadil. Árón a Chur podpírali jeho ruce, každý z jedné strany, takže jeho ruce zůstaly pevné až do západu slunce. Jozue porazil ostřím meče Amalečany a jejich válečné sbory.

 

ŽALM 121                                                                                                                

„Horami“ označuje žalmista pravděpodobně kopce nad přímořskou rovinou Izraele. Sahají do cca 800 m. n. m. a na jejich vrcholcích leží Jeruzalém s chrámem a místem obětí. Proto jsou symbolem místa, kde přebývá Bůh. 

Odpověď: Pomoc nám přijde od Hospodina, který učinil nebe i zemi.

Zvedám své oči k horám. – Odkud mi přijde pomoc? – Pomoc mi přijde od Hospodina, – který učinil nebe i zemi.

Nedopustí, aby se tvá noha zvrtla, – nebude dřímat tvůj strážce. – Ano, nebude dřímat a spát – Izraelův strážce.

Hospodin tě střeží, – Hospodin je tvým ochráncem po tvé pravici. – Za dne ti slunce neublíží, – ani měsíc v noci.

Hospodin tě bude střežit ode všeho zlého, – střežit bude tvou duši. – Hospodin bude střežit tvůj odchod i příchod – nyní i navěky.

2. ČTENÍ                                                                                                          

Timoteus je blízký spolupracovník svatého Pavla, později biskup v Efezu. Všimněme si, jaký význam autor listu vkládá do Písma svatého a jaký důraz klade na hlásání evangelia.

2 Tim 3,14 – 4,2                                                                                           

Milovaný! Drž se toho, čemu ses naučil a co jsi přijal jako jisté. Víš přece, od koho ses tomu naučil! Od dětství znáš svatá Písma; ta tě mohou naučit moudrosti, abys dosáhl spásy vírou v Krista Ježíše. Všechno, co je v nich napsáno, je vdechnuto Bohem a hodí se k poučování, k usvědčování, k napravování a k výchově ve spravedlnosti. Tak je potom Boží člověk dokonalý, důkladně vyzbrojený pro každé dobré dílo. Zapřísahám tě před Bohem a před Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, zapřísahám tě při jeho slavném příchodu a království: Hlásej slovo! Přicházej s ním, ať je to vhod či nevhod, usvědčuj, zakazuj, povzbuzuj s všestrannou trpělivostí  a znalostí nauky. 

EVANGELIUM           

Navazujeme na 17. kapitolu Lukášova evangelia, kde byla řeč o víře. Našemu úryvku předcházelo slovo o příchodu Syna člověka na konci věků (17,20-37). Náš text je teoretický příklad ukazující na význam vytrvalosti v modlitbě. Text je šikovné srovnat i s 1. čtením příští neděle, Sir 35,11-18.

Lk 18,1-8

Ježíš vypravoval svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: „V jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedal. Byla v tom městě i vdova, chodila k němu a říkala: ‘Zastaň se mě proti mému odpůrci!’ Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: ‘I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak sem bude ustavičně chodit a mě trápit.’“ A Pán řekl: „Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat? Říkám vám, že se jich rychle zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“

K ZAMYŠLENÍ                   

Ježíš velmi okatým způsobem ukazuje, že Bohu na člověku záleží. Když už i nespravedlivý soudce se nechá pohnout ke zjednání spravedlnosti, oč více Bůh. Snad každý přitaká logickému důsledku vyprávěného podobenství. Ale Ježíš míří jinam. Svatý Lukáš na začátku poznamenal: „Ježíš vypravoval… podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat.“ Neochabovat, být mdlého ducha či ztratit odvahu jsou docela běžné nemoci křesťanů. Po čase nadšení se modlitbě a rozhovoru s Bohem vzdalujeme. Proto na konci úryvku Ježíš poznamenává, zda nalezne víru, až přijde. Ochablost je protikladem vytrvalosti, kterou naznačilo první čtení. Jsou tací, kteří by podle Ježíšova podobenství nedošli ani ke dveřím soudce, natož aby zabušili. Ježíš je povzbuzuje k odvaze. Pak jsou ale ti, kteří vědí jak „zabušit“ na dveře. Ale po prvním pokusu to vzdají. Bůh však čeká, že ho oslovíme a budeme ho zvát do událostí svého života. Jestliže jsme ochabli, pak právě dnes můžeme povstat a znovu se o modlitbu opřít.

Comments