Rozhovor s P. Prof. Dr. Hab. Lucjanem Balterem SAC

Boží milosrdenství je uctíváno v Církvi od jejího počátku. V čem je tedy úcta, která vznikla na základě zjevení s. Faustyně, nová?

Není možné říci rovnou, že Církev uctívá Boží milosrdenství odedávna. Ano, Boží milosrdenství je přítomno na stránkách Bible, je přítomno v liturgii, avšak formalismus posledních staletí zapůsobil tak, že se do popředí dostala přísná a trestající Boží spravedlnost. Dokonce jedna z tak zvaných hlavních pravd víry říká, že Bůh je spravedlivý soudce, který zlé činy trestá a dobré odměňuje. Žádný starší katechismus už ale neobsahuje stejnou pravdu o Božím milosrdenství. Snad proto se sám Ježíš musel domáhat něčeho moc důležitého, co se jakoby vytratilo ze zorného pole křesťanů: svého velkého milosrdenství. Už v meziválečném období byly ve Francii vydány poznámky sestry Josefy Menendez (1890–1923). Tato Španělka vstoupila do Kongregace Sacré Coeur ve Francii a Ježíš milosrdný se jí často zjevoval a hovořil s ní. Kniha měla četná vydání i po druhé světové válce a úvodní slovo k prvnímu vydání napsal tehdejší apoštolský nuncius ve Francii kard. E. Pacelli, pozdější papež Pius XII. V polštině byla vydána v roce 1949 ve Spojených státech pod názvem „Výzva Lásky“, z francouzštiny ji přeložil můj řádový spolubratr RD F. Cegiełka SAC. Bohužel nakladatel, jezuita H. Monier-Vinard, místo aby dal do rukou čtenářům původní text, napsal své vlastní dílo, ve kterém často citoval slova sestry Menendez. Ke čtenářům nepromlouvá Ježíš ústy řeholní sestry, mají místo toho obšírný komentář k poselství Ježíše Krista. Tato kniha určitě připravila půdu k rozvoji úcty k Božímu milosrdenství, která by možná mohla vypadat jinak v případě, že by se vyvíjela bez komentáře, na základě samotných poznámek sestry Josefy Menendez. Rád bych k tomu dodal, že Jan Pavel II. chtěl zřetelně upozornit na všeobecný rozměr úcty k Božímu milosrdenství. Prohlásil proto sv. Terezii od Dítěte Ježíše učitelkou Církve vlastně kvůli jejímu vlastnímu výroku, že Bůh je dobrý, milující Otec, kterého se vůbec nebojí. Svatá Terezie to řekla a zapsala v době všeobecně vládnoucího jansenismu, kdy bylo běžné vyhrožovat lidem a strašit je spravedlivým Bohem. Papež tímto poukázal veřejně na malou Terezii a nepochybně tak Církev a svět připravil na svátek Božího milosrdenství, který následně sám ohlásil. V odpovědi na vaši otázku je třeba říct, že novou věcí byly formy úcty k Božímu milosrdenství, které Faustyna předávala. Některé z nich, jmenovitě obraz Ježíše milosrdného a svátek Božího milosrdenství, mají z důvodu papežských prohlášení oficiální povahu. Ostatní patří mezi
soukromé pobožnosti, i když se věrní modlí společně.

V Deníčku sestry Faustyny najdeme poznámku o tom, že z Polska vyjde jiskra, která připraví svět na poslední Kristův příchod. Myslíte si, že úcta k Božímu milosrdenství je tou jiskrou a že už teď Kristus připravuje svět na svůj druhý příchod?

Významný je fakt, že sám Jan Pavel II. citoval tato slova během slavnostního posvěcení svatyně Božího milosrdenství v Krakově – Łagiewnikach dne 17. srpna 2002, kde svěřil Církev a celé lidstvo Božímu milosrdenství. Řekl tehdy: „Ať se plní Kristův závazný příslib, že z tohoto místa vyjde «jiskra, která připraví svět na Jeho poslední příchod» (srv. Deníček 1732).” Zároveň zdůraznil, že „tu jiskru Boží milosti je třeba rozžehnout. Je třeba
předat světu oheň milosrdenství.“ Můžeme vyvodit, že papež měl na zřeteli kult Božího milosrdenství, který se po mnohá léta v Polsku vyvíjel. Osobně si však myslím, že je možné vidět zde více významů a úrovní: onou jiskrou je sám Jan Pavel II., který po celých dlouhých 27 let hlásal světu poselství o Bohu bohatém na milosrdenství, je jí také sama úcta k Božímu milosrdenství a může se jednat i o úctu k Božímu milosrdenství, kterou Jan Pavel II. otevřeně šířil. Jsem vnitřně přesvědčen, že každá z těchto možností je platná, odlišují se pouze tím, co zdůrazňují: 1. papež (a kult), 2. kult, 3. kult a papež.

Hodina milosrdenství, Korunka, obraz Ježíše milosrdného a svátek Božího milosrdenství jsou základní formy úcty k Božímu milosrdenství. V Církvi byly vždy přítomné veškeré prostředky spásy. Někdo se tak může ptát, jestli jsou vůbec potřeba nějaké nové formy kultu?

Žádná z forem úcty k Božímu milosrdenství není povinná. Jsou to doporučení, návrhy, nové možnosti, jak chválit Boha. Podle Deníčku jsou nejdůležitější obraz a svátek Božího milosrdenství. Proč tomu tak je? Obraz, který visí v kostele, kapli či v bytě, k nám promlouvá, něco nám přibližuje, zvláště svým nápisem: Ježíši, důvěřuji Ti! Připomíná člověku milosrdného Boha Otce, který jest na nebesích. Ohledně svátku bych rád poukázal na další zajímavou souvislost: v meziválečném období schválila církevní autorita vznik nové kongregace sester benediktinek – samaritánek. Její zakladatelka, sotva dvacetiletá Jadwiga Jaroszewska, si dala za cíl velebit Boží spravedlnost. Zanedlouho se však sám Ježíš domáhá svátku Božího milosrdenství a svou žádost odůvodňuje nikoliv pouze nutností velebit, ale především hlásat světu Boží milosrdenství. Ano, veřejná oslava svátku Božího milosrdenství má hlásat světu milosrdného Boha. Volba první neděle velikonoční nebyla náhodná: během celého liturgického roku se k Bohu obracíme nejdříve s prosbou o milosrdenství (doba adventní a postní), následně děkujeme za prokázané milosrdenství (doba vánoční a velikonoční). Proto Jan Pavel II. neváhal a v roce velkého jubilea spolu s kanonizací s. Faustyny ohlásil světu veliký svátek Božího milosrdenství.

Ohledně úcty k Božímu milosrdenství stále existují stereotypy a rozšířené nepochopení. Někteří se domnívají, že každodenní modlitba korunky jim automaticky zajistí spásu…

Není větší chyby! Už sv. Jakub apoštol zdůrazňoval nutnost starat se o spásu bližních. Ve světle učení Církve je správně chápaný apoštolát nejefektivnějším prostředkem k dosažení svatosti a spásy. V Církvi dokonce existovala praxe úplného sebeobětování za druhé a zároveň přijetí možnosti vlastního zatracení. Takový postoj byl výrazem přesvědčení a víry v to, že Bůh nezůstane lhostejný vůči tak veliké, hrdinské lásce k bližnímu a přivede toho, kdo sám z lásky riskuje věčnou záhubu, k ještě většímu štěstí v nebi. Korunka k Božímu milosrdenství je vlastně takovou modlitbou za druhé, je prosbou o milosrdenství pro všechny hříšníky, ke kterým patříme i my, a pro celý svět. V opravdové modlitbě neexistuje automatismus: samotné bezmyšlenkovité opakování je prostě nesmyslné. Každá modlitba, stejně tak i korunka, chce soustředění a pozornost: má být přece autentickým, nezištným rozhovorem s Bohem.

Jste teolog. Co vás nejvíce zaujalo během četby Deníčku sestry Faustyny?

Deníček, který Faustyna psala z příkazu svého zpovědníka P. Michała Sopoćka, je v určitém slova smyslu textem nestejnorodým. Ze začátku ho plní vzpomínky týkající se dávných událostí a zážitků Faustyny, pak je teprve na jeho stránkách aktuální děj. I zde však nacházíme popisy konkrétních událostí, duchovních zážitků, mezi nimi jsou i popisy setkání s Ježíšem milosrdným, Pannou Marií, občas i s dušemi v očistci a s lidmi, k jejichž nitru dává Bůh Faustyně přístup. Proto je možné se na Deníček dívat jako na zprávu, popis událostí, nebo je možné v něm hledat něco víc. Kupříkladu zajímavý je vývoj postoje samotného P. Sopoćka v okamžicích, kdy mu Faustyna předává Ježíšovy příkazy: jeho pochybnosti, pozvolné ujišťování se ohledně pravdivosti Faustyniných mystických zážitků, následné hluboké přesvědčení, že se jedná o Boží věc, o kterou je třeba se postarat a rozšířit ji do světa (po smrti Faustyny převzal on sám její dílo do svých rukou!). Jako teologa mě však nejvíce zaujala eschatologie obsažená v Deníčku. Prostá řeholnice tak úžasně současně a teologicky bezchybně mluví o nebi, pekle, očistci, zvláště pak o smrti, po které stále víc touží a která je pro ni přímým setkáním s bezmezně milovaným Ježíšem, s celou Svatou Trojicí, s Matkou Boží a se svatými. Nota bene místa, ve kterých Faustyna pojednává o Svaté Trojici, jsou nejen teologicky dokonalá, jsou podmanivá svou
hloubkou a zároveň jednoduchostí.

Děkuji za rozhovor.

P.Wojciech Zubkowicz SAC