Rozhovor s P. Prof. Dr. Hab. Lucjanem Balterem SAC
Boží milosrdenství je uctíváno v Církvi od jejího počátku.
V čem je tedy úcta, která vznikla na základě zjevení s.
Faustyně, nová?
Není možné říci rovnou, že Církev uctívá Boží milosrdenství
odedávna. Ano, Boží milosrdenství je přítomno na stránkách
Bible, je přítomno v liturgii, avšak formalismus posledních
staletí zapůsobil tak, že se do popředí dostala přísná a
trestající Boží spravedlnost. Dokonce jedna z tak zvaných
hlavních pravd víry říká, že Bůh je spravedlivý soudce,
který zlé činy trestá a dobré odměňuje. Žádný starší
katechismus už ale neobsahuje stejnou pravdu o Božím
milosrdenství. Snad proto se sám Ježíš musel domáhat něčeho
moc důležitého, co se jakoby vytratilo ze zorného pole
křesťanů: svého velkého milosrdenství. Už v meziválečném
období byly ve Francii vydány poznámky sestry Josefy
Menendez (1890–1923). Tato Španělka vstoupila do Kongregace
Sacré Coeur ve Francii a Ježíš milosrdný se jí často
zjevoval a hovořil s ní. Kniha měla četná vydání i po druhé
světové válce a úvodní slovo k prvnímu vydání napsal
tehdejší apoštolský nuncius ve Francii kard. E. Pacelli,
pozdější papež Pius XII. V polštině byla vydána v roce 1949
ve Spojených státech pod názvem „Výzva Lásky“, z
francouzštiny ji přeložil můj řádový spolubratr RD F.
Cegiełka SAC. Bohužel nakladatel, jezuita H. Monier-Vinard,
místo aby dal do rukou čtenářům původní text, napsal své
vlastní dílo, ve kterém často citoval slova sestry Menendez.
Ke čtenářům nepromlouvá Ježíš ústy řeholní sestry, mají
místo toho obšírný komentář k poselství Ježíše Krista. Tato
kniha určitě připravila půdu k rozvoji úcty k Božímu
milosrdenství, která by možná mohla vypadat jinak v případě,
že by se vyvíjela bez komentáře, na základě samotných
poznámek sestry Josefy Menendez. Rád bych k tomu dodal, že
Jan Pavel II. chtěl zřetelně upozornit na všeobecný rozměr
úcty k Božímu milosrdenství. Prohlásil proto sv. Terezii od
Dítěte Ježíše učitelkou Církve vlastně kvůli jejímu
vlastnímu výroku, že Bůh je dobrý, milující Otec, kterého se
vůbec nebojí. Svatá Terezie to řekla a zapsala v době
všeobecně vládnoucího jansenismu, kdy bylo běžné vyhrožovat
lidem a strašit je spravedlivým Bohem. Papež tímto poukázal
veřejně na malou Terezii a nepochybně tak Církev a svět
připravil na svátek Božího milosrdenství, který následně sám
ohlásil. V odpovědi na vaši otázku je třeba říct, že novou
věcí byly formy úcty k Božímu milosrdenství, které Faustyna
předávala. Některé z nich, jmenovitě obraz Ježíše
milosrdného a svátek Božího milosrdenství, mají z důvodu
papežských prohlášení oficiální povahu. Ostatní patří mezi
soukromé pobožnosti, i když se věrní modlí společně.
V Deníčku sestry Faustyny najdeme poznámku o tom, že z
Polska vyjde jiskra, která připraví svět na poslední Kristův
příchod. Myslíte si, že úcta k Božímu milosrdenství je tou
jiskrou a že už teď Kristus připravuje svět na svůj druhý
příchod?
Významný je fakt, že sám Jan Pavel II. citoval tato slova
během slavnostního posvěcení svatyně Božího milosrdenství v
Krakově – Łagiewnikach dne 17. srpna 2002, kde svěřil Církev
a celé lidstvo Božímu milosrdenství. Řekl tehdy: „Ať se plní
Kristův závazný příslib, že z tohoto místa vyjde «jiskra,
která připraví svět na Jeho poslední příchod» (srv. Deníček
1732).” Zároveň zdůraznil, že „tu jiskru Boží milosti je
třeba rozžehnout. Je třeba
předat světu oheň milosrdenství.“ Můžeme vyvodit, že papež
měl na zřeteli kult Božího milosrdenství, který se po mnohá
léta v Polsku vyvíjel. Osobně si však myslím, že je možné
vidět zde více významů a úrovní: onou jiskrou je sám Jan
Pavel II., který po celých dlouhých 27 let hlásal světu
poselství o Bohu bohatém na milosrdenství, je jí také sama
úcta k Božímu milosrdenství a může se jednat i o úctu k
Božímu milosrdenství, kterou Jan Pavel II. otevřeně šířil.
Jsem vnitřně přesvědčen, že každá z těchto možností je
platná, odlišují se pouze tím, co zdůrazňují: 1. papež (a
kult), 2. kult, 3. kult a papež.

Hodina milosrdenství, Korunka, obraz Ježíše milosrdného a
svátek Božího milosrdenství jsou základní formy úcty k
Božímu milosrdenství. V Církvi byly vždy přítomné veškeré
prostředky spásy. Někdo se tak může ptát, jestli jsou vůbec
potřeba nějaké nové formy kultu?
Žádná z forem úcty k Božímu milosrdenství není povinná. Jsou
to doporučení, návrhy, nové možnosti, jak chválit Boha.
Podle Deníčku jsou nejdůležitější obraz a svátek Božího
milosrdenství. Proč tomu tak je? Obraz, který visí v kostele,
kapli či v bytě, k nám promlouvá, něco nám přibližuje,
zvláště svým nápisem: Ježíši, důvěřuji Ti! Připomíná člověku
milosrdného Boha Otce, který jest na nebesích. Ohledně
svátku bych rád poukázal na další zajímavou souvislost: v
meziválečném období schválila církevní autorita vznik nové
kongregace sester benediktinek – samaritánek. Její
zakladatelka, sotva dvacetiletá Jadwiga Jaroszewska, si dala
za cíl velebit Boží spravedlnost. Zanedlouho se však sám
Ježíš domáhá svátku Božího milosrdenství a svou žádost
odůvodňuje nikoliv pouze nutností velebit, ale především
hlásat světu Boží milosrdenství. Ano, veřejná oslava svátku
Božího milosrdenství má hlásat světu milosrdného Boha. Volba
první neděle velikonoční nebyla náhodná: během celého
liturgického roku se k Bohu obracíme nejdříve s prosbou o
milosrdenství (doba adventní a postní), následně děkujeme za
prokázané milosrdenství (doba vánoční a velikonoční). Proto
Jan Pavel II. neváhal a v roce velkého jubilea spolu s
kanonizací s. Faustyny ohlásil světu veliký svátek Božího
milosrdenství.
Ohledně úcty k Božímu milosrdenství stále existují
stereotypy a rozšířené nepochopení. Někteří se domnívají, že
každodenní modlitba korunky jim automaticky zajistí spásu…
Není větší chyby! Už sv. Jakub apoštol zdůrazňoval nutnost
starat se o spásu bližních. Ve světle učení Církve je
správně chápaný apoštolát nejefektivnějším prostředkem k
dosažení svatosti a spásy. V Církvi dokonce existovala praxe
úplného sebeobětování za druhé a zároveň přijetí možnosti
vlastního zatracení. Takový postoj byl výrazem přesvědčení a
víry v to, že Bůh nezůstane lhostejný vůči tak veliké,
hrdinské lásce k bližnímu a přivede toho, kdo sám z lásky
riskuje věčnou záhubu, k ještě většímu štěstí v nebi.
Korunka k Božímu milosrdenství je vlastně takovou modlitbou
za druhé, je prosbou o milosrdenství pro všechny hříšníky,
ke kterým patříme i my, a pro celý svět. V opravdové
modlitbě neexistuje automatismus: samotné bezmyšlenkovité
opakování je prostě nesmyslné. Každá modlitba, stejně tak i
korunka, chce soustředění a pozornost: má být přece
autentickým, nezištným rozhovorem s Bohem.
Jste teolog. Co vás nejvíce zaujalo během četby Deníčku
sestry Faustyny?
Deníček, který Faustyna psala z příkazu svého zpovědníka P.
Michała Sopoćka, je v určitém slova smyslu textem
nestejnorodým. Ze začátku ho plní vzpomínky týkající se
dávných událostí a zážitků Faustyny, pak je teprve na jeho
stránkách aktuální děj. I zde však nacházíme popisy
konkrétních událostí, duchovních zážitků, mezi nimi jsou i
popisy setkání s Ježíšem milosrdným, Pannou Marií, občas i s
dušemi v očistci a s lidmi, k jejichž nitru dává Bůh
Faustyně přístup. Proto je možné se na Deníček dívat jako na
zprávu, popis událostí, nebo je možné v něm hledat něco víc.
Kupříkladu zajímavý je vývoj postoje samotného P. Sopoćka v
okamžicích, kdy mu Faustyna předává Ježíšovy příkazy: jeho
pochybnosti, pozvolné ujišťování se ohledně pravdivosti
Faustyniných mystických zážitků, následné hluboké
přesvědčení, že se jedná o Boží věc, o kterou je třeba se
postarat a rozšířit ji do světa (po smrti Faustyny převzal
on sám její dílo do svých rukou!). Jako teologa mě však
nejvíce zaujala eschatologie obsažená v Deníčku. Prostá
řeholnice tak úžasně současně a teologicky bezchybně mluví o
nebi, pekle, očistci, zvláště pak o smrti, po které stále
víc touží a která je pro ni přímým setkáním s bezmezně
milovaným Ježíšem, s celou Svatou Trojicí, s Matkou Boží a
se svatými. Nota bene místa, ve kterých Faustyna pojednává o
Svaté Trojici, jsou nejen teologicky dokonalá, jsou
podmanivá svou
hloubkou a zároveň jednoduchostí.
Děkuji za rozhovor.
P.Wojciech Zubkowicz SAC |