Hlavní stránka‎ > ‎

Doba postní 2010

Na této stránce najde:
- poselství papeže
- výzvu arcibiskupa Jana k postní almužně
- Co si odřeknout? (P. Jan Houkal)

Poselství papeže Benedikta XVI.
k postní době 2010

Bůh dává spravedlnost na základě víry v Ježíše Krista

(srov. Řím 3,21-22)

 Drazí bratři a sestry, církev nás každý rok v postní době vybízí, abychom se podívali na svůj život ve světle evangelního učení. V tomto roce bych vám rád předložil několik úvah, které se týkají závažného tématu spravedlnosti, a za základ si vzal výrok sv. Pavla: Bůh dává spravedlnost na základě víry v Ježíše Krista (Řím 3,21-22).

Spravedlnost: "dare cuique suum"

Na prvním místě bych se chtěl věnovat významu slova "spravedlnost", které v běžném užívání znamená "dát každému, co mu náleží – dare cuique suum" podle proslulého výroku Ulpiana, římského právníka z 3. století. Tato známá definice však neupřesňuje, v čem spočívá toto "suum", které je třeba každému dát. To, co je pro člověka zásadní, nelze zajistit právně. Aby každý mohl žít život v plnosti, potřebuje něco hlubšího, více osobního, co lze získat pouze jako dar. Dalo by se říci, že jde o to, aby člověk žil z té lásky, kterou mu může dát jen sám Bůh, protože je stvořen podle jeho obrazu a podoby. Hmotná dobra jsou samozřejmě užitečná a potřebná. Ostatně sám Ježíš pečoval o nemocné, sytil zástupy, které ho následovaly, a bezpochyby neschvaluje nezájem, který i dnes posílá na smrt stovky milionů lidí kvůli nedostatku potravin, vody a zdravotní péče. Přesto však distributivní spravedlnost nedává člověku všechno, co mu náleží. Ještě mnohem více než chléb totiž člověk potřebuje Boha. Sv. Augustin k tomu říká, že "pokud je spravedlnost ctností, která dává každému, co mu náleží… kde je pak spravedlnost u člověka, když opouští pravého Boha".[1]

Odkud pochází nespravedlnost?

Evangelista Marek nám předává Ježíšova slova pronesená během tehdejšího sporu o tom, co je čisté a nečisté: "Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje… Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky" (Mk 7,15.21). Kromě bezprostředního problému jídla můžeme v reakci farizeů objevit stálé lidské pokušení dávat původu zla vnější příčinu. Při bližším pohledu zjistíme, že mnoho moderních ideologií z tohoto předpokladu vychází: jelikož nespravedlnost přichází zvnějšku, stačí odstranit vnější příčiny, které brání naplnění spravedlnosti. Tento způsob myšlení, jak nás upozorňuje Ježíš, je naivní a krátkozraký. Nespravedlnost, důsledek zla, nemá výlučně vnější příčiny. Její původ je v lidském srdci, kde člověk nalézá základ tajemné účasti na zlu. Žalmista to bolestně rozpoznává: "Vždyť jsem se narodil s vinou, v hříchu mě počala má matka" (Žl 51,7). Ano, člověk je oslaben hlubokým zraněním, které umenšuje jeho schopnost vejít ve společenství s druhým. Přirozeně je otevřený svobodnému sdílení, ale objevuje v sobě překvapivě mohutnou sílu, která ho svádí, aby se uzavřel do sebe a stavěl se nad druhé a proti nim. Jde o egoismus, důsledek prvotního hříchu. Adam a Eva byli svedeni satanovou lží. Tím, že se zmocnili tajemného ovoce, porušili Boží přikázání. Důvěru v lásku nahradili podezřívavostí a rivalitou, přijímání a očekávání od druhého s důvěrou za úzkostnou snahu brát a být soběstačný (srov. Gn 3,1-6), čímž si způsobili pocit neklidu a nejistoty. Jak se člověk může vymanit z tohoto egoistického tíhnutí a otevřít se lásce?

Spravedlnost a sedāqāh

V moudrosti Izraele najdeme hlubokou souvislost mezi vírou v Boha, který "slabého pozvedá z prachu" (Žl 113, 7), a spravedlností vůči bližnímu. Slovo sedāqāh, které v hebrejštině označuje ctnost spravedlnosti, úžasně vystihuje tento vztah. Sedāqāh totiž na jedné straně znamená úplné přijetí vůle Boha Izraele a na druhé straně spravedlnost vůči bližnímu (srov. Ex 20,12-17), obzvlášť vůči chudáku, cizinci, sirotku a vdově (srov. Dt 10,18-19). Tyto dva významy jsou mezi sebou propojeny, protože dát chudému znamená pro Izraelitu pouze oplatit to, co pro něj udělal Bůh, který má soucit s bídou svého lidu. Není náhodou, že Zákon byl Mojžíšovi na Sinaji darován po přejití Rudého moře. Poslušnost Zákonu totiž předpokládá víru v Boha, který jako první slyšel křik svého lidu a sestoupil, aby ho vysvobodil z moci Egypta (srov. Ex 3,8). Bůh je vnímavý ke křiku toho, kdo je v nouzi, ale na oplátku žádá, aby se mu naslouchalo. Vyžaduje spravedlnost vůči chudému (srov. Sir 4,4-5.8-9), cizinci (srov. Ex 22,20), otroku (srov. Dt 15,12-18). Pro konání spravedlnosti je nezbytné opustit sen o soběstačnosti, o onom hlubokém soustředění na sebe, které plodí nespravedlnost. Jinými slovy, je třeba přijmout exodus hlubší než ten Mojžíšův, je třeba osvobodit srdce, čehož litera Zákona není sama schopna. Existuje tedy pro člověka nějaká naděje na spravedlnost?

Kristus, Boží spravedlnost

Hlásání radostné zvěsti plně odpovídá na lidskou touhu po spravedlnosti. Apoštol sv. Pavel to zdůrazňuje ve svém Listu Římanům: "V nynější době se stalo zřejmým, že Bůh dává spravedlnost nezávisle na Zákonu… na základě víry v Ježíše Krista, a to všem, kdo věří. Rozdílu není. Vždyť všichni jsou hříšníky a nedostává se jim Boží slávy. Z jeho milosti však docházejí ospravedlnění zdarma, protože je vykoupil Kristus Ježíš. Aby Bůh ukázal svou spásnou spravedlnost, ustanovil ho jako smírnou oběť v jeho krvi, která působí skrze víru" (Řím 3,21-25).

Jaká je tedy Kristova spravedlnost? Je to především spravedlnost pocházející z milosti, kde člověk není spasitel a neuzdravuje ani sebe sama, ani druhé. Skutečnost, že obmytí se naplňuje v "krvi" Kristově, znamená, že člověk není od tíže svých vin osvobozen osobními oběťmi, nýbrž láskyplným gestem Boha, který jde až tak daleko, že zakusí "prokletí" vyhrazené člověku, aby mu dal "požehnání" vyhrazené Bohu (srov. Gal 3,13-14). Dalo by se však hned namítnout: co je to za spravedlnost, jestliže spravedlivý umírá za viníka a viník naopak dostává požehnání, které patří spravedlivému? Že by každý dostal opak toho, co mu náleží? Ve skutečnosti se zde Boží spravedlnost projevuje jako hluboce odlišná od lidské spravedlnosti. Bůh za nás ve svém Synu zaplatil výkupné, cenu skutečně závratnou. Tváří v tvář spravedlnosti kříže se člověk může bouřit, protože představuje lidskou nesoběstačnost, jeho závislost na někom jiném, aby mohl být plně sám sebou. Obrátit se ke Kristu, věřit evangeliu totiž nakonec znamená, že se člověk musí zříci iluze soběstačnosti a tak objevit a přijmout to, že potřebuje druhé a Boha, potřebuje Boží odpuštění a přátelství.

Tak pochopíme, že víra je naprosto odlišná od něčeho přirozeného, jednoduchého a zřejmého. Je třeba mít pokoru, abychom přijali, že pouze někdo druhý nás může osvobodit od našeho vlastního já a darovat nám na oplátku sebe sama. Toto se zvláštním způsobem uskutečňuje ve svátostech smíření a eucharistie. Díky působení Krista můžeme vejít do "větší" spravedlnosti, spravedlnosti lásky (srov. Řím 13,8-10), spravedlnosti toho, kdo se v jakékoli situaci pokládá spíš za dlužníka než za věřitele, protože přijal víc, než v co mohl doufat.

Na základě této zkušenosti je křesťan vybízen, aby se zapojil do utváření spravedlivých společností, kde všichni dostávají to, co je nezbytné k životu podle lidské důstojnosti, a kde je spravedlnost oživována láskou.

Drazí bratři a sestry, postní doba vrcholí velikonočním třídenním, během něhož budeme v tomto roce opět slavit Boží spravedlnost, která je plností lásky, daru a spásy. Ať je tato doba pokání pro každého křesťana dobou skutečného obrácení a niterného poznání Kristova tajemství, který přišel naplnit veškerou spravedlnost. Tímto pozdravem všem z celého srdce uděluji své apoštolské požehnání.

Vatikán 30. října 2009            Benedikt XVI.


Arcibiskup Graubner k postní almužně


Svatý otec Benedikt XVI. nás vybízí, abychom se vrátili ke starobylé postní praxi, kdy křesťané při postní kázni mysleli na lidi v nouzi. Postní almužna je naší odpovědí k obnově postní praxe. Proto ji čeští a moravští biskupové na svém lednovém zasedání schválili a zavedli ve svých diecézích. V naší diecézi jsem pověřil Arcidiecézní charitu, aby postní almužnu opět připravila. Prosím kněze a jáhny o podpoření této aktivity a povzbuzení věřících k účasti na ní. Skládací schránka je praktickým nástrojem, který má věřící v průběhu postní doby motivovat, aby postní almužnu v praxi uskutečňovali. Nejde o sbírku, ale především o postní úsilí. Je mnoho možností k odříkání (např. mlsání, alkohol, cigarety, káva, televizní programy či brouzdání po internetu, kritika bližních, dodržování diety, cvičení atp.). Děkuji vám za spolupráci s Arcidiecézní charitou i místní Charitou a doufám, že tato postní almužna přinese hodně duchovních plodů.                + arcibiskup Jan



Co si odřeknout?

aneb

Krátké zamyšlení na začátek postní doby

 Na začátku postní doby jsou děti na hodinách náboženství zpravidla dotazovány, zda už ví, cože by si měly v nadcházejících čtyřiceti dnech odřeknout. A ony už povětšinou vědí a také náležitě odpoví: jedno si odřekne televizi, další internet, jiné nějakou tu sladkost či oblíbenou hru na počítači. Poučenější z nich ještě dodají, že si ale nebudou odříkat dobroty proto, aby zhubly nebo aby toho o velikonocích měly nastřádáno dvojnásobek či aby vynecháním některých radovánek ušetřily čas na jiné, nýbrž proto, aby se o odřeknuté s někým rozdělily a v čase původně určeném počítačovým dobrodružstvím třeba pomohly mamince v kuchyni. A nejpoučenější z dítek třeba ještě dodají i důvod toho všeho odříkání: udělají tím něco dobrého pro svět kolem sebe, a to i jako určitou náhradu za to nedobré, čím své okolí jindy "obohacují".

A to vlastně vůbec není špatná odpověď. Ona totiž docela dobře vystihuje smysl postní doby jakožto času uvědomění si, že na hříších světa mám svůj podíl i já a že to nejsou stále jen ti druzí, kteří dělají svět takový, jaký je. Vždyť co jiného způsobuje zlo než to, že my lidé si chceme ledacos přivlastnit i na úkor druhých, že ztrácíme schopnost se ovládat v touze mít stále víc pro sebe, že se necháme zcela unášet svými požitky a zážitky, jimž podřizujeme vše ostatní, nebo že nás často už ani nenapadne rozdělit se o cokoli s druhými lidmi. A to vše mimo jiné také proto, že mnohdy v konkrétní praxi žijeme tak, jakoby už ani nebyl Bůh, který by si přeci ze všeho nejvíc přál, aby mezi námi lidmi to bylo jiné, lepší.

A přesně o snahu znovu přiblížit svět Božímu přání právě jde. To je ten nejdůležitější a vlastně jediný smysl postní doby: s Boží pomocí udělat další krok na cestě k odřeknutí se zla a hříchu. Ne nadarmo křesťanská tradice hovoří o modlitbě, postu a almužně, které tomuto zásadnímu odřeknutí mají napomoci a které by měly právě postní čas naplnit víc než kterýkoli jiný. Častější modlitba, protože člověk by si měl uvědomit svou hříšnost a slabost a zároveň skutečnost, že jen ze svých sil se změnit nedokáže, a proto by měl volat častěji než kdy jindy k Bohu o radu a sílu. Postní střídmost, kdy by si každý měl něco odřeknout, a to nejen aby posílil svou vůli a odtučnil své srdce, a tak zbystřil své duchovní smysly, ale aby měl i něco, oč by se mohl rozdělit s druhými. A almužna, doslova "dar ze slitování", kdy se ten, kdo něco má a dokáže si z toho odřeknout, rozdělí s tím, kdo nemá a potřebuje. Proto se právě modlitba, odřeknutí si něčeho a almužna z odřeknutého mohou stát nejen cestou k trochu lepšímu světu, ale v jistém smyslu i narovnáním toho, co jsme svou netečností a sobectvím stejně způsobili my sami. A že v odříkání a almužně nemusí jít jen o věci hmotné, je asi zbytečné dodávat.

Možná právě v tomto smyslu se postní doba může stát dobrou příležitostí pro nás pro všechny se sebou a světem kolem sebe něco udělat. Neomezme se tedy pouze na kající znamení popela na čele na Popeleční středu, ale zkusme si dát i nějaké to konkrétní předsevzetí, cože si to odřekneme a co pro to a s tím uděláme. Jako ty děti.

P. Jan Houkal


Comments